Přísavky

Tak jak vše začalo, tak i pomalu končí. První den mého příjezdu jsme jeli do centrály Samsungu domluvit florbalové promo akce přímo v hlavním sídle tohoto jihokorejského gigantu. Nyní, v mém posledním korejském pracovním týdnu, jsme je konečně uskutečnili.
Dostat se do Samsungu je celkově velký oříšek. Kopii svého pasu jim musím odeslat více než týden předem, aby mi mohli povolit vstup do areálu. Asi si mě pořádně proklepli. Plán je následující: Každý ze tří dnů, které jsme dostali k dispozici, postavíme na jiném místě malé florbalové hřiště, měření rychlosti střelby a střelbu na terče a během přestávky na oběd si zaměstnanci tyto disciplíny můžou vyzkoušet a zahrát si. Cílem je vzbudit u nich zájem o florbal a případně vytvořit v Samsungu florbalový tým. Vyrážíme dvěma dodávkami. V jedné máme mantinely, druhá je plná hokejek, branek a dalšího nezbytného vybavení. Při vjezdu do obrovského areálu musím opět předložit pas a k tomu i mobil. V Samsungu je zakázáno fotit a proto vám foťák na telefonu zalepí speciálními samolepkami. Moji kolegové mě informují, že práce v Samsungu je jednou z nejlepších, jakou lze dostat. Všichni jsou tady prý extrémně chytří, mluví dobře anglicky a strašně moc pracují. Areál je to opravdu krásný. Udržované parky, spousta malých kaváren a gaučů, kam si zaměstnanci mohou sednout a odpočinout si. Chtěl jsem to nafotit, ale sundávat samolepky jsem si raději nedovolil.
První den postavíme hřiště uvnitř hlavní budovy. Jsou to dva prosklené mrakodrapy. Ptám se, co mám vlastně dělat a odpověď je krásně jednoduchá. Prostě si tu hraj s hokejkou a když si to někdo bude chtít zkusit, vysvětlíš mu jak. Krásná práce.
První den moc úspěch ale nemáme. Kravaťáci z centrály se sice zvědavě koukají, ale hokejku do ruky se jim brát nechce. To druhý den je zcela odlišný. Tentokrát rozděláme hřiště venku před jednou z největších jídelen v komplexu Samsung Nano city. Slavíme velký úspěch. Všichni si chtějí zahrát a zasoutěžit v rychlostřelbě o zajímavé ceny. Za dobře odvedenou práci se musíme, samozřejmě, odměnit. Jdeme na oběd a já pomalu tuším co asi nastane. Jednou z korejských specialit, kterou jsem ještě neměl je pojídání živých chobotniček. Když vidím nad restaurací velký obrázek usmívající se chobotnice, je to jasné. Doufám, že se na mě nebude podobně smát i na talíři. Kim mi s velkým úsměvem potvrdí, že se ty chobotničky opravdu jí živé a že je to něco, co zkrátka musím zkusit, než odjedu. Upřímně, se mi vyloženě do toho nechce. Přinesou nám talíř, na kterém se vrtí chapadla. Mám si dát jako první. Vážně se mi nechce věřit, že se to opravdu jí. Odhodlám se, ale ejhle. Chobotnička se nechce pustit talíře, silně se přisála. Hůlkama je to bitva, musím ji nabrat na lžičku a pak hurá do pusy. Je to bez chuti a nedá se to pokousat. Zbytek osazenstva se náramně baví, zatímco se své sousto snažím rozkousat. Pak si nabídnou i oni. Vyloženě si libují. To, že si pak dávám syrová chapadla mi ani nepřijde, když už nevykazují žádné známky života. Nechám se přemluvit ještě na jeden kousek živé chobotničky, ale jen s vnitřním přesvědčením, že už je to do konce života naposled.
Poslední Samsungový den nás přepadne velká nepřízeň počasí. Než vynosíme náš náklad do jedné z budov, jsme na kost promoklí. Opět hrajeme florbal pro zvědavé diváky. Skupinka tři Korejců mě vyzývá na hru 3 proti jednou, ale ani tato přesila nestačí. Ještě pár takových her a máme splněno. Dost bylo Samsungu. Nejsem si úplně jistý, jestli akce splnila účel. Přeci jenom zaměstnanci moc nevypadali, že by měli na florbal vůbec čas. Alespoň jsme tento sport zase zviditelnili a další lidé budou vědět, jak náš sport vypadá.
V pracovně nabitém týdnu mám poslední trénink s ženským týmem. Snažil jsem se ho udělat opravdu nejlepší a nejzábavnější ze všech dosavadních. Na závěr od dívek dostávám dopisy a dárek. Je to moc milé čtení. Děkují za vše co se naučili, za mou trpělivost při trénování i úsměv, který prý neztrácím, ani když jim to moc nešlo. Dojalo mě to. Budou mi chybět.
Na poslední přátelskou večeři za mnou do Seoulu přijíždí i profesor z Pocheonu se svou manželkou. Opět jdeme na syrovou rybu, tentokrát ale bez koktejlu z tuňákova oka. I tak si náramně pochutnáme. Syrový losos je prostě lahoda, tuňák taktéž. Do toho ještě mnoho druhů sushi a krevety různých velikostí na různé způsoby. Profesor je prostě gurmán, ale hlavně skvělý člověk. Slibuje, že dorazí do Česka a já, že ho zvu na tradiční českou kuchyni.
Následuje můj poslední víkend. V sobotu se brzo ráno vyráží opět do Pocheonu. Tentokrát pořádáme turnaj pro učitele tělocviku. Kim mi vysvětluje důležitost tohoto turnaje. Jak už jsem několikrát napsal, florbal se zde šíří hlavně přes školy a učitel rozhoduje o tom, co budou jeho žáci hrát. Když se jim florbal zalíbí, o to spíše ho budou hrát s dětmi. Dělám rozhodčího. Je to únavné pískat celý den, ale na večerní hostinu síla zůstává. Účastní se všichni hráči i pořadatele. Je nás v restauraci asi 70. Kim mě tahá od stolu ke stolu, kde si s každým připíjím. Večeří se ale nekončí. Přijíždějí pro nás auta a vezou nás na hotel, kde pokračujeme. Obrážíme několik pokojů, sedí se na zemi, popíjí, povídá a hrají se zase různé korejské sázky. Zpětně k narozeninám dostávám od hráčů národního týmu dort. Pronesu krátký proslov, opět jsem dojat. Další den nás čeká celodenní soustředění a tak jdu spát raději dříve. Odvedou mě na můj pokoj, ale jsem docela vyděšen. Není v něm žádná postel. Začnou otevírat skříň a já tiše doufám, že z ní vypadne postel, jako v americkém filmu, ale pletu se. Vytáhnou z ní deku, kterou mi ustelou na zemi a pobídnou ke spánku. Co se dá dělat.
A je neděle. Moje poslední setkání s týmem, další bude až na v prosinci na mistrovství světa. Máme toho hodně. Dopoledne věnujeme defenzivě. Opakujeme si to co už umíme a ještě ladíme detaily. Na oběd sépie - lahodná a poté mám přichystaný seminář. Tentokrát na o herních systémech a taktice. Hráči si odpočinou a jdeme na pilování ofenzivy. Bohužel nestihneme vše, na hráčích už jde vidět velká únava. Na závěr hrajeme mini zápas 3x10 minut, kde hráči mají předvést vše co se naučili. Nejsem úplně spokojený, přesto se to snažím porovnat, jak to vypadalo na začátku a docházím k tomu, že jsme udělali obrovský pokrok.
Časomíra odpíská konec a tím symbolicky ukončí i mé trénování tady v Korei. Byly to super chvíle. Je radost trénovat takový tým, na kterém vidíte vděk za každou radu nebo novou věc, kterou jim předáte.

Kapitán týmu Shin mi na závěr předává dárek a rovněž i Kim, který mi za Korejskou florbalovou federaci předává certifikát a pamětní plaketu k mému korejskému působení. Je to moc milé a hezké. Vše zakončím proslovem a vidinou, že se brzy všichni uvidíme ve Švédsku, což je už jen za 100 dní. Focení, děkování, další dary. Je toho spousta, netuším, jak to zítra sbalím.

Beach floorball

Jedním z vrcholů mého pobytu, na který jsem se nesmírně těšil a který nezklamal, byl Beach floorball festival. Florbal na pláži, to jsem viděl jen na fotkách, které si na internetu získali mezi florbalovými příznivci velkou popularitu. Kde jinde, než v Busanu.
Vyrážíme na konci týdne. Týdne, kdy už začínám pociťovat, že se můj pobyt blíží ke konci. Plánuje se můj odlet, rozlučkové party a na tréninku reprezentace žen je připravena pro mě rozlučková hostina. Nějak rychle to uteklo. S mužskou reprezentaci nám zbývá už jen pár tréninků. Stáhl jsem si do počítače elektronickou tužku a tak se při videorozborech cítím, jak ve studiu České televize. Naše hra se zvedá, zlepšujeme se. Zvláště střelba, která byla na počátku tragická, jde razantně nahoru. Teď se k ní v zápasech hlavně dostat. Oficiálně mi bylo nabídnuto trénovat Koreu na prosincové Mistrovství světa ve švédském Göteborgu. Je to pro mě obrovská pocta. Myslím, že bych ve 23 letech mohl být dokonce historicky nejmladším trenérem na MS.
Ale zpět k Beach florbalu. Do Busanu jedeme tentokrát autem. Rychlovlakem to byla lahoda za dvě a půl hodiny. Autem nám to trvá hodin sedm. Nacestoval jsem autem nebo autobusem už spoustu, tak mi to ani nepřijde. Zato Korejci se už před koncem ošívají, nudí a jsou celí nesví. Když konečně vystoupíme, stěžují si na "strašně" dlouhou cestu a diví se, že já jsem v pohodě. Chvíli mi trvá pochopit, že v Korei se vlastně delší cesta ani absolvovat nedá. Je to poloostrov a jejich spojení se zbytkem kontinentu je neprodyšně uzavřené hranicí se Severní Koreou. Proto ani nemůžou být na delší cestování zvyklí.
Odehrajeme přátelské utkání proti místnímu týmu. Kvalita není nikterak převratná, ale dá se to pochopit. Florbal je v Koreji rozvinutý zvláště v Seoulu a okolí, za to na jihu je jen jediný tým a to právě ten v Busanu. Údajně ještě v Ulsanu, kousek od Busanu, je parta seveřanů, která sem tam hraje. Naneštěstí jsem si nevzal sálovky. Nepotřebuju hrát za každou cenu, Kim mě však přemluví a nabízí mi své boty. Jsou asi o dvě čísla menší, ale nějak se do nich dostanu a jde se hrát. Vyhráváme rozdílem třídy, ale mnohem více než góly mě zajímá, kdy už bude konec, abych mohl ti malé botičky sundat. Postupně mě rozbolí celé chodidlo a když už je konečně konec, na patách se mi objeví krvavé puchýře, která ještě několik dnů vydrží. Moc nevím, jestli to za to stálo.
Předseda busanského florbalového klubu nás zve na večeři. Ubytujeme se v jeho Taekwondo tělocvičně a jdeme hodovat. Servíruje se chobotnice, syrová sépie a pro mne novinka - larvy. Opravdu nemám moc chuť je zkoušet, ale když si uvědomím, co všechno jsem zde už zkusil, překonám se. Chuť nic moc, ještě, že je čím je zapít. Sedíme dlouho do večera. Zajímavostí je, že mnoho Korejců při pití alkoholu zrudne. Kapitán národního týmu Shin vypadá jako karkulka.
Druhý den vstáváme brzo. Musíme postavit hřiště a zázemí. Počasí je proti nám. Prší a je zima. Poprvé v Koreji lituju, že nemám svetr. Nafasujeme pláštěnky a jdeme na to, nenecháme se zlomit. A dobře děláme, po odehrání prvních dvou zápasů déšť přestává a ke konci dne vyleze dokonce sluníčko. Můj tým, složený ze tří hráčů - já, Shin a Kwang, si zvolil zcela originální jméno a to Floorball. Zajímalo by mě, který z těch dvou to vymslel. Navíc paradoxně korejský jazyk nemá písmeno F, což je pro celý florbal asi trochu komplikace. V Korejštině tak místo F používají P - plórból se to vyslovuje.
Navlékneme růžové dresy a jde se na to. Snažím se odkoukat, jak si nejlépe na písku poradit. Žádné kličky, nebo přihrávky, to na písku neplatí. Buď nést míček přímo na čepeli, nebo prostě jen odpalovat vysoké balóny. Je to solidní řež, zvláště pro nás, kteří si nechceme ničit boty a hrajeme boso. Chodidla trpí. Hraje se jen 2x 4 minuty, ale je to nesmírně vyčerpávající. Svou základní skupinu vyhráváme a přes vyřazovací boje postoupíme až do finále. Chudák Shin schytal písek do oka tak nešťastně, že musí jet do nemocnice, kde nám kapitána dají zase do pořádku. S pískem v očích se bohužel musí počítat a ne jen v očích, ale úplně všude. Na finále raději beru sluneční brýle. Nastupujeme proti týmu Haechis, který je tvořený taky z hráčů národního týmu. Vyrovnaná bitva je rozhodnuta až v prodloužení, kdy "stroj" Kwang doslova dotlačí míček až za brankovou čáru. Vítězíme.
Předávají se ceny ne jen za výsledek, ale také za disciplíny, jako například nejlepší obleček. Na závěr dostáváme pohár a vyhlašuje se nejlepší hráč turnaje. Trochu tuším, že nejspíše půjde o mě, i když to není příliš zasloužené. Dostává se mi skleněné plakety, která bude krásnou památkou a taky hokejky Zone Envy, ale na druhou stranu, než hraju. Do Česka si ji stejně brát nebudu a tak ji náhodně daruju jednomu z hráčů. Má obrovskou radost.
Po úklidu se musíme odměnit. Jdeme jak jinak na jídlo. Asi mě chtějí postrašit, když zdůrazňují, že místní specialitou jsou kraví střeva. Upřímně se moc netěším. Sedíme v restauraci u masivního barového pultu. Kuchařky naložená střeva tahají z hrnců a pokladají je na grill umístění na baru. Jsou pekelně dlouhá a stříhají je nůžkami. Přes to všechno je to specialitka a nejlépe chutná, když vám ji kuchařka zabalí do salátového listu s dalšími přísadami a nacpe vám celý kus vlastnoručně do pusy.

Večeří večer nekončí. Vydávám se s vrstevníky objevovat noční Busan. Jdeme na pláž, kde jsou večer tisíce lidí. Je zde nespočet hloučků, kde vystupují místní nezávislí umělci a baviči. V jednom hloučku je stand-up comedy, v jiném hraje mladík na kytaru a v dalším místní gangsteři rapují. Chceme navázat kontakt s nějakými slečnami. Žádný problém říkám si, ne však v Koreji. Jsme 4, to znamená, že musíme hledat zhruba stejně velkou skupinku dívek. Nelze jen tak pozdravit, oslovit, či přisednout. Jeden ze skupiny musí slušně přistoupit a požádat celou skupinu o svolení. Slečny se poradí, když alespoň jedna nesouhlasí, máme smůlu. Zvláštní mravy, ale tady to tak chodí. Neslavíme moc úspěch a po několika odmítnutích se zlomení vydáme raději do klubu. Návrat nás čeká až za rozednění.
Dospávám v autě. Jedeme zpět na sever, ale ne přímo do Seoulu, nýbrž na svatbu. Žení se trenér juniorské reprezentace a hráč národního týmu Kyung Hoon. Jsou pozvání snad všichni z florbalového prostředí, které jsem zatím stihl poznat. Moc se těším, že poznám další korejské tradice a zvyky.
Svatba se odehrává v hotelu. Až na tradiční kostýmy některých dam, vypadá to jak v americkém filmu. Celá Korea je nesmírně ovlivněná americkou kulturou. Hráči juniorské reprezentace utvoří z hokejek portál, kterým jejich trenér se svou nevěstou projdou. Proslovům bohužel nerozumím, "Ano" však pochopím. Poté čeká ženich pár vtipných úkolů, než může se svou nevěstou ze sálu odejít.
Nestihl jsem posnídat, o to větší radost mi udělala následná hostina. Ve formě sněz kolik můžeš a naber si sám je přichystáno nespočet místních lahůdek - od x druhů sushi, maso všech druhů a v různých formách přípravy, přes ovoce a sladké i slané dezerty. Snažím se vyzkoušet od všeho trochu, ale to by snad zvládl jen můj bratr. Jsem plný k prasknutí.
Nezdržíme se příliš dlouho a směřujeme opět k Seoulu. Čeká nás ještě jedna zastávka a to na odpočívadle.
 Korejci jsou nesmírně soutěživý. Neustále se o něco sázíme - o zmrzlinu, kávu, jídlo a to třeba jen na kámen, nůžky, papír. Takový Shin, jen za tu dobu co tu jsem, už prohrál solidní balík. Tentokrát hrajeme baseball. Respektive odpalujeme na terč. Baseballový odpal je zde základní dovednost asi jako u nás kopnout do míče. Jsem vděčný za to období, kdy jsme s kamarády baseball hrávali, ve hře je totiž zmrzlina pro dvanáct lidí v docela drahé zmrzlinárně.
Vstupuju do odpalovací klece a nadhazovací stroj po mě mrští 15 míčků. Čtyřmi trefím cíl, což je dost na to, abych mohl být v pohodě. Ostudu si udělá Kim, který při tréninku trefil terčů sedm, na ostro však jen jeden. Zmrzlina je na něj. Moc lahodí.
Pak už žádné zastávky a večer jsem konečně doma. Značně vyčerpaný a unavený. Spát ale nejdu. Mí junioři na Czech Openu bojují o semifinále. Sleduju a jsou to nervy: Vyhrávají až na nájezdy, což je u psaného online přenosu o zdraví. Na semifinále ve tři ráno už ale sílu nemám. O to lepší probuzení to je, když vidím, že v kolonce finále juniorské kategorie svítí Sparta Praha. Živě, tentokrát už videopřenos, si nenechám ujít. Kluci sice berou stříbro, ale není důvod věšet hlavu, je to super úspěch. Mrzí mě, že jsem s nimi u toho nemohl být, ale člověk nemůžeme mít všechno.

Handsome

Handsome, neboli pohledný. To tady slýchávám už od prvního dne. Dokonce než jsem přijel, visela moje fotka na facebooku Korejské florbalové federace, že dorazí handsome coach Michael z Česka.
Slyšet to od místních slečen uchu lichotí, ale poté co mi to začali říkat i muži, trochu jsem znejistěl. Zvláště poté, co jsem tuto hlášku slyšel i od ženatých chlapů, jsem začal pochybovat, jestli si to překládám správně.
Naštěstí pro mě, ano. Je to však ukázka toho, jak Korejci nesmírně lpí na vzhledu. Krása a výška je to nejdůležitější. Kdo je malý a ošklivý, nemá v Koreji šanci. Ani u žen, ani ve společenském styku. Je to prostě kompliment a to i od mužů, kteří vám pochválí váš vzhled, jako u nás kravatu, boty, nebo hodinky. I proto je údajně Korea číslo jedna v plastických operacích a podle všudepřítomných reklam na soukromé kliniky, to nejspíše bude pravda.
Když se mě zeptají, co je v Česku důležité pro výběr partnera, jestli peníze, vzhled, nebo společenské postavení a já po rozmyslu řeknu, že srdce, sklidím jen nepochopené výrazy. Tady musí být manželka hlavně krásná, aby ji mohli muži dávat na obdiv a ostatní jim záviděli. Majetek a společenské postavení hrají také nemalou roli.
Člověk se tak dostane i do zvláštních situací, kdy na večeři u jednoho z hráčů, se mě jeden host zeptá, kdo je z páru hostitelů hezčím, zda manželka nebo manžela. Diplomaticky otázku zahraju do autu, ale tady by asi upřímná odpověď nikoho neurazila. I tohle je poznání korejské kultury. Přesto je to velice příjemný večer. Poprvé mám totiž možnost se podívat jak bydlí obyčejní Korejci, protože přes všechno co jsem zde viděl, zažil a přes všechna pozvání a hostiny, kterých jsem se zúčastnil, jsem neměl možnost navštívit korejské obydlí. Můj hostitel Jong Hyun bydlí v obrovském paneláku, kterých jsou po Seoulu stovky. Sídliště to jsou však pěkné, plné zeleně a dětských parků. Bydlení je to ale skromné, mini předsíňka, kuchyňský kout, dva malé pokoje, jeden pro děti, jeden jako ložnice a malá Jong Hyunova kancelář. Je to opravdu skromné. Jeho žena je učitelkou angličtiny a tak si skvěle popovídáme. Procestovala skoro celý svět a až se stydím, kde všude v Evropě byla a já ještě ne. Poprvé se mi dostává domácí stravy. Špagety s lehkým nádechem korejského stylu a kousky pečené kachny. Vynikající! Sedíme u dvou malých stolečků na zemi. Je mi nabídnuto domácí korejské víno, které Jong Hyun, učitel tělocviku na základní škole, dostal darem od jednoho studenta. Je z roku 1998, jsem poctěn. Na závěr příjemného večeru se na památku fotíme.
Čím více lidí v Koreji znám, tím více roste poptávka o kontakt na mě. Nehodlám utrácet za šílené roamingové ceny a rozhoduju se si obstarat korejskou simkartu. To jsem měl v plánu už první týden co jsem zde byl, ale když jsem navštívil pobočku pro cizince jednoho z telekomunikačních operátorů, bylo mi řečeno, že v evropském telefonu mi korejská sim fungovat nebude. Když se poptám, kde si můžu koupit korejský telefon, je mi řečeno, že bez smlouvy u operátora si ho obstarat nelze a jako cizinec smlouvu uzavřít nemůžu, tak babo raď. Minulý týden mi to ale nedalo a koupil jsem si předplacenou simku. Jasně, že funguje i v telefonu z evropy. Celé to bylo o tom, že v Koreji jsou mobily zamčené pro sim karty jiných operátorů, na rozdíl od těch u nás. Opět jsem ale bohužel zklamán byrokracii místního telekomunikačního trhu. V Česku si předplacenou kartu koupíte v trafice za pár vteřin.
Tady je to proces. Třicet minut jedu metrem do cizinecké pobočky, tam je mi oznámeno, že bez pasu mi ji prodat nemůžou, jedu třicet minut zpět pro pas, třicet minut k operátorovi a jako vrchol všeho trvá více než půl hodiny, než pikolík simkartu zaregistruje a uvede v život. Závěrečná půlhodinka, tentokrát už ve špičce, Seoulským metrem je taky lahoda.
 Konečně jsem po 5 týdnech zpátky v civilizaci s mobilním internetem. Ten je tady nezbytný. Korejci totiž své smartphony nedají z ruky. Staří, mladí, všichni. Neustále koukají do svých přístrojů. V metru, u jídla, i během řízení auta. Odporný a nespolečenský to zvyk, zvláště když jsem byl jediný na obědě offline, a všichni vytáhli z kapes své přístroje. Už jim to taky vracím.
Můj společenský život díky telefonu dostává nový rozměr. Můžu lidem volat, psát sms, surfovat  na internetu, což dělám hlavně v metru - ano v Seoulském metru je narozdíl od toho pražského signál.
Dojde i na jedno, pro mě nečekané setkání. V letech 1999 až 2000 jsem žil se svou rodinou v Austrálii. Nejlepší kamarád mého bratra byl tehdy Korejec Jaeyun, se kterým jsem také kamarádil. Můj bratr ho skontaktoval a s Jaeyunem se potkáváme. Setkání po 14 letech bych nečekal, neskutečné. Musel se z Austrálie vrátit, aby nastoupil na vojnu a teď už tu pár let žije. Večer je to památný. Zavzpomínáme, pobavíme se, protáhneme nočním Seoulem a o půl osmé ráno se vezu metrem domů. Mám nesmírnou radost, jak stará přátelství z dětství drží dále.
Celý týden vrcholí pátečním odjezdem do města Pocheon, kde organizujeme první florbalový kemp v Koreji pro děti. Večer předtím mi to ale nedá a přijímám pozvání korejské kamarádky Kimi na krátké kafíčko s jejími kamarády. Protáhne se až do tří a tak se jen probudím a nasedám do auta směrem kemp.
Město Pocheon je docela díra, i tak mám na něj ty nejlepší vzpomínky - oko tuňáka, nebo první kontakt s korejským karaoke - korejsky Noreban. Mám to tady prostě rád.
Účastníku je 30, paralelně probíhá i trenérský kurz 2 úrovně. Hráči jsou to různé úrovně a věku. Nejmladší má 10 let, nejstarší 17. Holky i kluci. Máme připravený bohatý program plný her, sportování, ale zvláště florbalu. Florbalové tréninky i celý harmonogram jsem přichystal já. Všechna cvičení nechávám natočit, chci z toho poté udělat video, jak pracovat na technice mladých florbalistů, abychom posunuli budoucnost korejského florbalu blíže k smělému cíli, a to být jednou nejlepší v Asii a pátí na světě. Odvážné, ale potenciál je tu obrovský. Jsem rád, že k tomu sám můžu přispět.
 Bohužel mě brzdí nedostatek vybavení. Kemp probíhá v univerzitní kampusu sportovní univerzity a předem jsem byl ujištěn, že bude k dispozici vybavení všeho druhu, jaké si jen lze představit. Nakonec se musím spokojit jen s malými kužely, improvizuju s židlemi a vším co mám po ruce. Do všech cvičení vkládáme technické prvky. Doufám, že to mí spolupracovníci na kempu odkoukají a budou tak pracovat s mládeží i na svých tréninzích. Program je náročný, ale děti se baví a to je hlavní. Jedny z hlavních cen v dovednostních soutěžích jsou trička a další předměty zaslané z Prahy z mého klubu AC Sparta Praha, čímž posílám obrovské díky zpět do Prahy za úžasnou zásilku! Už teď je Sparta nejpopulárnějším florbalovým klubem v Koreji.
Spí se na studentských kolejích a jíme v jídelně. Na snídani rýže, na oběd rýže, na večeři ryže a další dny to samé. Na kolejích nejsou postele. Když se nad tím nechápavě pozastavuju, je mi vysvětleno, že to je normální a Korejci jsou zvyklí spát na zemi.
I když jsem po celém dni nesmírně unavený, večer mě čekají společenské povinnosti. Navíc jsem měl v sobotu narozeniny a tak s účastníky trenérského kurzu jdeme do baru, který je v evropském stylu. Ukazuju jim, jak se v Česku točí pivo, pěkně poctivě na několikrát a ne na jeden zátah. Nechápou, že chci mít na svém pivě pěnu. Zakončeno tradičně zpěvem - Noreban.
V neděli odpoledne kemp vrcholí turnajem. Předáváme poslední ceny, třička, hokejky, potítka a další a jede se domů. Všichni jsou unavení, ale pocit z dobře odvedené práce hřeje. Byl to úspěch. Po cestě domů si uvědomuju, jak se mi to tady už krátí. Čas letí, když se člověk dobře baví.

Severomoravská klika

부산 - tak takhle vypadá korejština. Musím se totiž pochlubit, postupně už to korejské písmo umím číst. Není to vlastně až tak složité. Je to přes 20 znaků, které jsou písmena a ty se postupně skládají dohromady a jednotlivé znaky potom tvoří slabiky. Tento se vyslovuje jako b-ㅂ, tento jako u-ㅜ, takže máme slabiku 부 -bu. A dále s-ㅅ,a-ㅏ, n-ㄴ. Dohromady san- 산. Busan - 부산
Učím se to, když jezdím metrem, kde jsou všechny názvy napsány jak v latince

tak v korejském písmu Hanguel. Teď už se jen naučit, co ta slova znamenají. To bude větší oříšek. No a proč Busan? Je to jméno druhého největšího korejského města, které je známé jako prázdninové letovisko pro své krásné pláže. Jak už jsem mnohokrát napsal, nejsem tu na dovolence a tak je můj diář pekelně nabitý. Tento víkend byl jediný volný, kterého se mi v Koreji dostalo a tak jsem se rozhodl pro výlet za písečnými plážemi. Tomu však předcházel týden s dalšími zážitky.
Dostal jsem výplatu. Není špatné být ohodnocen sedmimístnou sumou. Škoda, že to jsou Wony.
S týmem děláme pokroky, na tréninku už mám pocit, že jsme se ve střelbě docela posunuli a už při hře padá i dost gólů. Jak to tak počítám, moc společných tréninků nám už nezbývá, takže příště se už budeme soustředit jen na taktiku. Postupně se nám už ustálili formace a ladíme nominaci na prosincové mistrovství světa. Není čas zahálet, letenky se kvůli ceny musejí koupit co nejdříve. Co nám ale nejvíce chybí je ostrý zápas. Některé věci si člověk vyzkouší jen v utkání a my tady bohužel nemáme nikoho, s kým bychom se mohli poměřit. Přátelák s Japonskem jen tak zrealizovat nejde a žádná bližší země v okolí florbal nehraje. Ani místní kluby nemají takovou úroveň, aby zápas reprezentace proti nim měla smysl. Holt si musíme poradit i bez toho.
V uterý jsme si myslel, že mám volno. Alespoň tak jsem to pochopil od trenéra ženské reprezentace Kwanga, který mi svou lámanou angličtinou něco vysvětluje, že ženy trénují výjimečně místo úterka ve středu. Skvělé, udělám si plány a těším se na večer, když mi najednou Kwang oznamuje, že už jedeme na trénink, jsem velice překvapen. Nemám nic přichystaného. No nic, změna plánu, nasedáme do auta a já na sedadle spolujezdce připravuju cvičení. Času je naštěstí dost, doprava v Seoulu je zacpaná ještě víc než obvykle. Nedorozumění se vyjasňuje, Kwang mi chtěl říct, že ženy mají ve středu celodenní soustředění, které se mě ale netýká, takže volno bude, ale až ve středu. V angličtině se sice zlepšuje, ale ještě to evidentně není dost.
 Holky dělají pokroky, je to radost. Předhánějí se, která mi během přestávek donesu láhev s pitím. Když mě jedna při cvičení 1-1 omylem práskne hokejkou přes prsty, ještě hodinu se mi omlouvá. Dělám jakože se nic nestalo, ale pekelně to bolí. Hýbat s ním můžu, tak je asi vše v pořádku. Teď už to je ale skoro týden a bolest nepřestává, tak snad nebude zlomený. Nerad bych chodil se zabandážovaným prostředníčkem.
Kamarádka Magda je k nezaplacení. Seznamuje mě s její čínskou kamarádkou, která žije a studuje v Praze a zrovna je na prázdniny v Seoulu. Jaká náhoda. Domluvíme se, že večer někam vyrazíme. Jmenuje se Liu. Potkáváme se v Itaewonu. Čtvrť, která je známá tím, že je zde hodně cizinců. Podniky jsou tady více v západním stylu. Sraz si dáváme u metra, na otázku, jak se poznáme odepisuju: vysoký běloch, to si všimneš. Vystoupím z metra a ulice je plná bělochů vyšších než já. Asi to Liu tak jednoduché mít nebude. Nakonec se bez větších problému sejdeme a jdeme do Baru jménem Castle Praha. Dostali jsme chuť na víno, které v Koreji v běžném podniku jen tak neseženete a proto volíme jeden co má francouzský název. Dáváme si jednu láhev. Je vynikající. Moc příjemný večer, určitě se s Liu ještě potkáme.
Pátek se blíží a tak je třeba plánovat Busan. Potřebuju si koupit lístek na vlak. Nemají tady sice Šinkanzen, ale rychlovlaky tady, jako už dnes ve většině civilizovaných zemích, jezdí rychlostí okolo 300 km/h. Korejský se jmenuje KTX. Koupit ho p
řes internet se pro mě stal nadlidský úkol, jelikož anglická verze webových stránek korejského dopravce je stejně těžko rozluštitelná jako ta korejská. Nezbylo mi, než vyrazit na nádraží. U přepážek stály dlouhé fronty zákazníků a stejně mám dost pochyby, že by obsluha uměla anglicky. Automat to jistí. Asi 30 minut u něj maturuju, ale stejně jako při zkoušce dospělosti, jsem uspěl. Busane, těš se.
A ten se evidentně těší hodně, pozval si totiž na víkend tajfun. Plány, ale nehodlám měnit. Tajfun mě jen tak nezastaví a stejně předpovědím počasí nevěřím. Výjimečně jim to tento víkend ale vyšlo.

Přes facebookovou stránku Češi v Koreji se mi daří sehnat ubytování u rodáka z Frýdku- Místku. Severomoravská klika je prostě všude - Koreji, ve Spartě i ve právnickém spolku VŠEHRD. Tato dobrá duše se jmenuje Vašek a v Koreji studuje. Mám dojet na kampus Pukyong university. Beru si taxíka, pokládám to totiž za nejistější způsob, jak se na dané místo úspěšně dostat. Přiváží mě do areálu, který nese název Pukyong uni, ale Václava hledám marně, měl mě totiž čekat. Bloudím po celém kampusu, ale nedaří se mi ho najít. Nakonec se rozhodnu obětovat 70 kč za minutu hovoru a volám mu. Chudák na mě čeká asi 40 minut a to mě ani nezná. Dopátráme se k tomu, že Pukyong má campusy dva. Já měl smůlu a jsem na tom druhém. Venca mě ale zkušeně navede na autobus, který mě už za ním dopraví. Jako omluvu za čekání ho zvu na oběd. Poté se vydám prozkoumat Busan.
 Na tripadvisor.com, stránka o cestování, si nacházím nejzajímavější místa. Buddhistický chrám na skále u moře. Jedu tam. Nasedám na autobus, ale ten bohužel postrádá názvy zastávek v angličtině. Po nějaké době si to celé rozmýšlím a vystoupím o několik zastávek dřív na Heaundae 해운대. Je to název nejslavnější korejské pláže. Projdu si ji, smočím nohy v Japonském moři - ( Korejci mu říkají východní) a náhle už je večer a já mířím za zábavou. Noc je to dlouhá. Narazím na spoustu Američanů, kteří se živí tím, že učí angličtinu, dále i na Kanaďany a nakonec i Nory. Ti, jakmile zjistí, že jsem z Česka, zbystří a ptají se mě, jestli je Becherovka české pití. Přikyvuji, že ano a je to jasné. Jdeme si jich pár dát. Norští hoši tady znají podnik, kde ji mají plnou výlohu. Paráda, jako u dědy, kde vždy Becher čeká na stole.Tentokrát ale v  Koreji s Nory. Sedíme až do svítání, taxík to jistí, naštěstí tentokrát správně.

V sobotu vstávám pozdě, Vašek měl také těžkou noc a tak se léčíme melounem na snídani. Tajfun je v plné své kráse a venku leje jako z konve. Vydám se opět za klášterem a jak sleduju nestíhající stěrače autobusu, opět přehodnocuji a skončím v galerii moderního umění. Je skvělá, velká. Trvá mi to více než dvě hodiny. Pozdní vstávání zapřičinilo, že je už tma a tak se vracím k Vaškovi. Tajfun mi ohýbá deštník a já už chci být co nejdříve v suchu. Mám velké štěstí, na ulici 3milionového městečka narážím na Vaška s jeho kamarády z kurzu korejštiny. Jdou na večeři, přidám se.
Je to super parta - Rumunka, Italka a dva Čínani. Hodujeme a pak pokračujeme ještě u Vency.
Neděle, opět pozdní vstávání, mám čas až do večera, kdy mi frčí noční vlak do Seoulu. S Vaškem se loučím. Jsem mu vděčný. Ne jen, že mě u sebe nechal, ale i hostil a seznámil se svými přáteli. Je to borec a já doufám, že mu to budu moci jednou vrátit.
 Do třetice už chci ten buddhistický chrám zmáknout. Opět autobus, vystupuju na vytipované zastávce a podle azimutu odhaduju, kudy asi vyrazit. Asi by mi to s buzolou šlo lépe. Bloudím po lesní stezce, ale aspoň jsem se po těch městech podíval i do přírody. Nakonec skončím někde úplně jinde a po procházce po krásné stezce po starých kolejích se opět objevím na pláži Haeundae. Nedá mi to, ten chrám chci vidět. Naučím se vyslovit jeho název Haedong Yonggung a beru taxi. Ty jsou v Koreji za velmi rozumné ceny, dost jsem si je oblíbil.

Chrám je nádherný. Jsem rád, že se mi nakonec výletu do něj přeci jenom povedlo dostat. Je postaven na skaliskách, o které se rozbíjejí vlny. Dominantou je socha obrovského Buddhy. Vše pečlivě nafotím, krása. Nakonec je už docela pozdě a jen tak tak stíhám KTX zpět. Bylo to fajn Busane, za dva týdny jsem zpět, tak snad už bez tajfunu. Čeká nás totiž Beach floorball. Florbalový turnaj na pláži, na který se už nemůžu dočkat.