Beach floorball

Jedním z vrcholů mého pobytu, na který jsem se nesmírně těšil a který nezklamal, byl Beach floorball festival. Florbal na pláži, to jsem viděl jen na fotkách, které si na internetu získali mezi florbalovými příznivci velkou popularitu. Kde jinde, než v Busanu.
Vyrážíme na konci týdne. Týdne, kdy už začínám pociťovat, že se můj pobyt blíží ke konci. Plánuje se můj odlet, rozlučkové party a na tréninku reprezentace žen je připravena pro mě rozlučková hostina. Nějak rychle to uteklo. S mužskou reprezentaci nám zbývá už jen pár tréninků. Stáhl jsem si do počítače elektronickou tužku a tak se při videorozborech cítím, jak ve studiu České televize. Naše hra se zvedá, zlepšujeme se. Zvláště střelba, která byla na počátku tragická, jde razantně nahoru. Teď se k ní v zápasech hlavně dostat. Oficiálně mi bylo nabídnuto trénovat Koreu na prosincové Mistrovství světa ve švédském Göteborgu. Je to pro mě obrovská pocta. Myslím, že bych ve 23 letech mohl být dokonce historicky nejmladším trenérem na MS.
Ale zpět k Beach florbalu. Do Busanu jedeme tentokrát autem. Rychlovlakem to byla lahoda za dvě a půl hodiny. Autem nám to trvá hodin sedm. Nacestoval jsem autem nebo autobusem už spoustu, tak mi to ani nepřijde. Zato Korejci se už před koncem ošívají, nudí a jsou celí nesví. Když konečně vystoupíme, stěžují si na "strašně" dlouhou cestu a diví se, že já jsem v pohodě. Chvíli mi trvá pochopit, že v Korei se vlastně delší cesta ani absolvovat nedá. Je to poloostrov a jejich spojení se zbytkem kontinentu je neprodyšně uzavřené hranicí se Severní Koreou. Proto ani nemůžou být na delší cestování zvyklí.
Odehrajeme přátelské utkání proti místnímu týmu. Kvalita není nikterak převratná, ale dá se to pochopit. Florbal je v Koreji rozvinutý zvláště v Seoulu a okolí, za to na jihu je jen jediný tým a to právě ten v Busanu. Údajně ještě v Ulsanu, kousek od Busanu, je parta seveřanů, která sem tam hraje. Naneštěstí jsem si nevzal sálovky. Nepotřebuju hrát za každou cenu, Kim mě však přemluví a nabízí mi své boty. Jsou asi o dvě čísla menší, ale nějak se do nich dostanu a jde se hrát. Vyhráváme rozdílem třídy, ale mnohem více než góly mě zajímá, kdy už bude konec, abych mohl ti malé botičky sundat. Postupně mě rozbolí celé chodidlo a když už je konečně konec, na patách se mi objeví krvavé puchýře, která ještě několik dnů vydrží. Moc nevím, jestli to za to stálo.
Předseda busanského florbalového klubu nás zve na večeři. Ubytujeme se v jeho Taekwondo tělocvičně a jdeme hodovat. Servíruje se chobotnice, syrová sépie a pro mne novinka - larvy. Opravdu nemám moc chuť je zkoušet, ale když si uvědomím, co všechno jsem zde už zkusil, překonám se. Chuť nic moc, ještě, že je čím je zapít. Sedíme dlouho do večera. Zajímavostí je, že mnoho Korejců při pití alkoholu zrudne. Kapitán národního týmu Shin vypadá jako karkulka.
Druhý den vstáváme brzo. Musíme postavit hřiště a zázemí. Počasí je proti nám. Prší a je zima. Poprvé v Koreji lituju, že nemám svetr. Nafasujeme pláštěnky a jdeme na to, nenecháme se zlomit. A dobře děláme, po odehrání prvních dvou zápasů déšť přestává a ke konci dne vyleze dokonce sluníčko. Můj tým, složený ze tří hráčů - já, Shin a Kwang, si zvolil zcela originální jméno a to Floorball. Zajímalo by mě, který z těch dvou to vymslel. Navíc paradoxně korejský jazyk nemá písmeno F, což je pro celý florbal asi trochu komplikace. V Korejštině tak místo F používají P - plórból se to vyslovuje.
Navlékneme růžové dresy a jde se na to. Snažím se odkoukat, jak si nejlépe na písku poradit. Žádné kličky, nebo přihrávky, to na písku neplatí. Buď nést míček přímo na čepeli, nebo prostě jen odpalovat vysoké balóny. Je to solidní řež, zvláště pro nás, kteří si nechceme ničit boty a hrajeme boso. Chodidla trpí. Hraje se jen 2x 4 minuty, ale je to nesmírně vyčerpávající. Svou základní skupinu vyhráváme a přes vyřazovací boje postoupíme až do finále. Chudák Shin schytal písek do oka tak nešťastně, že musí jet do nemocnice, kde nám kapitána dají zase do pořádku. S pískem v očích se bohužel musí počítat a ne jen v očích, ale úplně všude. Na finále raději beru sluneční brýle. Nastupujeme proti týmu Haechis, který je tvořený taky z hráčů národního týmu. Vyrovnaná bitva je rozhodnuta až v prodloužení, kdy "stroj" Kwang doslova dotlačí míček až za brankovou čáru. Vítězíme.
Předávají se ceny ne jen za výsledek, ale také za disciplíny, jako například nejlepší obleček. Na závěr dostáváme pohár a vyhlašuje se nejlepší hráč turnaje. Trochu tuším, že nejspíše půjde o mě, i když to není příliš zasloužené. Dostává se mi skleněné plakety, která bude krásnou památkou a taky hokejky Zone Envy, ale na druhou stranu, než hraju. Do Česka si ji stejně brát nebudu a tak ji náhodně daruju jednomu z hráčů. Má obrovskou radost.
Po úklidu se musíme odměnit. Jdeme jak jinak na jídlo. Asi mě chtějí postrašit, když zdůrazňují, že místní specialitou jsou kraví střeva. Upřímně se moc netěším. Sedíme v restauraci u masivního barového pultu. Kuchařky naložená střeva tahají z hrnců a pokladají je na grill umístění na baru. Jsou pekelně dlouhá a stříhají je nůžkami. Přes to všechno je to specialitka a nejlépe chutná, když vám ji kuchařka zabalí do salátového listu s dalšími přísadami a nacpe vám celý kus vlastnoručně do pusy.

Večeří večer nekončí. Vydávám se s vrstevníky objevovat noční Busan. Jdeme na pláž, kde jsou večer tisíce lidí. Je zde nespočet hloučků, kde vystupují místní nezávislí umělci a baviči. V jednom hloučku je stand-up comedy, v jiném hraje mladík na kytaru a v dalším místní gangsteři rapují. Chceme navázat kontakt s nějakými slečnami. Žádný problém říkám si, ne však v Koreji. Jsme 4, to znamená, že musíme hledat zhruba stejně velkou skupinku dívek. Nelze jen tak pozdravit, oslovit, či přisednout. Jeden ze skupiny musí slušně přistoupit a požádat celou skupinu o svolení. Slečny se poradí, když alespoň jedna nesouhlasí, máme smůlu. Zvláštní mravy, ale tady to tak chodí. Neslavíme moc úspěch a po několika odmítnutích se zlomení vydáme raději do klubu. Návrat nás čeká až za rozednění.
Dospávám v autě. Jedeme zpět na sever, ale ne přímo do Seoulu, nýbrž na svatbu. Žení se trenér juniorské reprezentace a hráč národního týmu Kyung Hoon. Jsou pozvání snad všichni z florbalového prostředí, které jsem zatím stihl poznat. Moc se těším, že poznám další korejské tradice a zvyky.
Svatba se odehrává v hotelu. Až na tradiční kostýmy některých dam, vypadá to jak v americkém filmu. Celá Korea je nesmírně ovlivněná americkou kulturou. Hráči juniorské reprezentace utvoří z hokejek portál, kterým jejich trenér se svou nevěstou projdou. Proslovům bohužel nerozumím, "Ano" však pochopím. Poté čeká ženich pár vtipných úkolů, než může se svou nevěstou ze sálu odejít.
Nestihl jsem posnídat, o to větší radost mi udělala následná hostina. Ve formě sněz kolik můžeš a naber si sám je přichystáno nespočet místních lahůdek - od x druhů sushi, maso všech druhů a v různých formách přípravy, přes ovoce a sladké i slané dezerty. Snažím se vyzkoušet od všeho trochu, ale to by snad zvládl jen můj bratr. Jsem plný k prasknutí.
Nezdržíme se příliš dlouho a směřujeme opět k Seoulu. Čeká nás ještě jedna zastávka a to na odpočívadle.
 Korejci jsou nesmírně soutěživý. Neustále se o něco sázíme - o zmrzlinu, kávu, jídlo a to třeba jen na kámen, nůžky, papír. Takový Shin, jen za tu dobu co tu jsem, už prohrál solidní balík. Tentokrát hrajeme baseball. Respektive odpalujeme na terč. Baseballový odpal je zde základní dovednost asi jako u nás kopnout do míče. Jsem vděčný za to období, kdy jsme s kamarády baseball hrávali, ve hře je totiž zmrzlina pro dvanáct lidí v docela drahé zmrzlinárně.
Vstupuju do odpalovací klece a nadhazovací stroj po mě mrští 15 míčků. Čtyřmi trefím cíl, což je dost na to, abych mohl být v pohodě. Ostudu si udělá Kim, který při tréninku trefil terčů sedm, na ostro však jen jeden. Zmrzlina je na něj. Moc lahodí.
Pak už žádné zastávky a večer jsem konečně doma. Značně vyčerpaný a unavený. Spát ale nejdu. Mí junioři na Czech Openu bojují o semifinále. Sleduju a jsou to nervy: Vyhrávají až na nájezdy, což je u psaného online přenosu o zdraví. Na semifinále ve tři ráno už ale sílu nemám. O to lepší probuzení to je, když vidím, že v kolonce finále juniorské kategorie svítí Sparta Praha. Živě, tentokrát už videopřenos, si nenechám ujít. Kluci sice berou stříbro, ale není důvod věšet hlavu, je to super úspěch. Mrzí mě, že jsem s nimi u toho nemohl být, ale člověk nemůžeme mít všechno.