Handsome

Handsome, neboli pohledný. To tady slýchávám už od prvního dne. Dokonce než jsem přijel, visela moje fotka na facebooku Korejské florbalové federace, že dorazí handsome coach Michael z Česka.
Slyšet to od místních slečen uchu lichotí, ale poté co mi to začali říkat i muži, trochu jsem znejistěl. Zvláště poté, co jsem tuto hlášku slyšel i od ženatých chlapů, jsem začal pochybovat, jestli si to překládám správně.
Naštěstí pro mě, ano. Je to však ukázka toho, jak Korejci nesmírně lpí na vzhledu. Krása a výška je to nejdůležitější. Kdo je malý a ošklivý, nemá v Koreji šanci. Ani u žen, ani ve společenském styku. Je to prostě kompliment a to i od mužů, kteří vám pochválí váš vzhled, jako u nás kravatu, boty, nebo hodinky. I proto je údajně Korea číslo jedna v plastických operacích a podle všudepřítomných reklam na soukromé kliniky, to nejspíše bude pravda.
Když se mě zeptají, co je v Česku důležité pro výběr partnera, jestli peníze, vzhled, nebo společenské postavení a já po rozmyslu řeknu, že srdce, sklidím jen nepochopené výrazy. Tady musí být manželka hlavně krásná, aby ji mohli muži dávat na obdiv a ostatní jim záviděli. Majetek a společenské postavení hrají také nemalou roli.
Člověk se tak dostane i do zvláštních situací, kdy na večeři u jednoho z hráčů, se mě jeden host zeptá, kdo je z páru hostitelů hezčím, zda manželka nebo manžela. Diplomaticky otázku zahraju do autu, ale tady by asi upřímná odpověď nikoho neurazila. I tohle je poznání korejské kultury. Přesto je to velice příjemný večer. Poprvé mám totiž možnost se podívat jak bydlí obyčejní Korejci, protože přes všechno co jsem zde viděl, zažil a přes všechna pozvání a hostiny, kterých jsem se zúčastnil, jsem neměl možnost navštívit korejské obydlí. Můj hostitel Jong Hyun bydlí v obrovském paneláku, kterých jsou po Seoulu stovky. Sídliště to jsou však pěkné, plné zeleně a dětských parků. Bydlení je to ale skromné, mini předsíňka, kuchyňský kout, dva malé pokoje, jeden pro děti, jeden jako ložnice a malá Jong Hyunova kancelář. Je to opravdu skromné. Jeho žena je učitelkou angličtiny a tak si skvěle popovídáme. Procestovala skoro celý svět a až se stydím, kde všude v Evropě byla a já ještě ne. Poprvé se mi dostává domácí stravy. Špagety s lehkým nádechem korejského stylu a kousky pečené kachny. Vynikající! Sedíme u dvou malých stolečků na zemi. Je mi nabídnuto domácí korejské víno, které Jong Hyun, učitel tělocviku na základní škole, dostal darem od jednoho studenta. Je z roku 1998, jsem poctěn. Na závěr příjemného večeru se na památku fotíme.
Čím více lidí v Koreji znám, tím více roste poptávka o kontakt na mě. Nehodlám utrácet za šílené roamingové ceny a rozhoduju se si obstarat korejskou simkartu. To jsem měl v plánu už první týden co jsem zde byl, ale když jsem navštívil pobočku pro cizince jednoho z telekomunikačních operátorů, bylo mi řečeno, že v evropském telefonu mi korejská sim fungovat nebude. Když se poptám, kde si můžu koupit korejský telefon, je mi řečeno, že bez smlouvy u operátora si ho obstarat nelze a jako cizinec smlouvu uzavřít nemůžu, tak babo raď. Minulý týden mi to ale nedalo a koupil jsem si předplacenou simku. Jasně, že funguje i v telefonu z evropy. Celé to bylo o tom, že v Koreji jsou mobily zamčené pro sim karty jiných operátorů, na rozdíl od těch u nás. Opět jsem ale bohužel zklamán byrokracii místního telekomunikačního trhu. V Česku si předplacenou kartu koupíte v trafice za pár vteřin.
Tady je to proces. Třicet minut jedu metrem do cizinecké pobočky, tam je mi oznámeno, že bez pasu mi ji prodat nemůžou, jedu třicet minut zpět pro pas, třicet minut k operátorovi a jako vrchol všeho trvá více než půl hodiny, než pikolík simkartu zaregistruje a uvede v život. Závěrečná půlhodinka, tentokrát už ve špičce, Seoulským metrem je taky lahoda.
 Konečně jsem po 5 týdnech zpátky v civilizaci s mobilním internetem. Ten je tady nezbytný. Korejci totiž své smartphony nedají z ruky. Staří, mladí, všichni. Neustále koukají do svých přístrojů. V metru, u jídla, i během řízení auta. Odporný a nespolečenský to zvyk, zvláště když jsem byl jediný na obědě offline, a všichni vytáhli z kapes své přístroje. Už jim to taky vracím.
Můj společenský život díky telefonu dostává nový rozměr. Můžu lidem volat, psát sms, surfovat  na internetu, což dělám hlavně v metru - ano v Seoulském metru je narozdíl od toho pražského signál.
Dojde i na jedno, pro mě nečekané setkání. V letech 1999 až 2000 jsem žil se svou rodinou v Austrálii. Nejlepší kamarád mého bratra byl tehdy Korejec Jaeyun, se kterým jsem také kamarádil. Můj bratr ho skontaktoval a s Jaeyunem se potkáváme. Setkání po 14 letech bych nečekal, neskutečné. Musel se z Austrálie vrátit, aby nastoupil na vojnu a teď už tu pár let žije. Večer je to památný. Zavzpomínáme, pobavíme se, protáhneme nočním Seoulem a o půl osmé ráno se vezu metrem domů. Mám nesmírnou radost, jak stará přátelství z dětství drží dále.
Celý týden vrcholí pátečním odjezdem do města Pocheon, kde organizujeme první florbalový kemp v Koreji pro děti. Večer předtím mi to ale nedá a přijímám pozvání korejské kamarádky Kimi na krátké kafíčko s jejími kamarády. Protáhne se až do tří a tak se jen probudím a nasedám do auta směrem kemp.
Město Pocheon je docela díra, i tak mám na něj ty nejlepší vzpomínky - oko tuňáka, nebo první kontakt s korejským karaoke - korejsky Noreban. Mám to tady prostě rád.
Účastníku je 30, paralelně probíhá i trenérský kurz 2 úrovně. Hráči jsou to různé úrovně a věku. Nejmladší má 10 let, nejstarší 17. Holky i kluci. Máme připravený bohatý program plný her, sportování, ale zvláště florbalu. Florbalové tréninky i celý harmonogram jsem přichystal já. Všechna cvičení nechávám natočit, chci z toho poté udělat video, jak pracovat na technice mladých florbalistů, abychom posunuli budoucnost korejského florbalu blíže k smělému cíli, a to být jednou nejlepší v Asii a pátí na světě. Odvážné, ale potenciál je tu obrovský. Jsem rád, že k tomu sám můžu přispět.
 Bohužel mě brzdí nedostatek vybavení. Kemp probíhá v univerzitní kampusu sportovní univerzity a předem jsem byl ujištěn, že bude k dispozici vybavení všeho druhu, jaké si jen lze představit. Nakonec se musím spokojit jen s malými kužely, improvizuju s židlemi a vším co mám po ruce. Do všech cvičení vkládáme technické prvky. Doufám, že to mí spolupracovníci na kempu odkoukají a budou tak pracovat s mládeží i na svých tréninzích. Program je náročný, ale děti se baví a to je hlavní. Jedny z hlavních cen v dovednostních soutěžích jsou trička a další předměty zaslané z Prahy z mého klubu AC Sparta Praha, čímž posílám obrovské díky zpět do Prahy za úžasnou zásilku! Už teď je Sparta nejpopulárnějším florbalovým klubem v Koreji.
Spí se na studentských kolejích a jíme v jídelně. Na snídani rýže, na oběd rýže, na večeři ryže a další dny to samé. Na kolejích nejsou postele. Když se nad tím nechápavě pozastavuju, je mi vysvětleno, že to je normální a Korejci jsou zvyklí spát na zemi.
I když jsem po celém dni nesmírně unavený, večer mě čekají společenské povinnosti. Navíc jsem měl v sobotu narozeniny a tak s účastníky trenérského kurzu jdeme do baru, který je v evropském stylu. Ukazuju jim, jak se v Česku točí pivo, pěkně poctivě na několikrát a ne na jeden zátah. Nechápou, že chci mít na svém pivě pěnu. Zakončeno tradičně zpěvem - Noreban.
V neděli odpoledne kemp vrcholí turnajem. Předáváme poslední ceny, třička, hokejky, potítka a další a jede se domů. Všichni jsou unavení, ale pocit z dobře odvedené práce hřeje. Byl to úspěch. Po cestě domů si uvědomuju, jak se mi to tady už krátí. Čas letí, když se člověk dobře baví.