Přísavky

Tak jak vše začalo, tak i pomalu končí. První den mého příjezdu jsme jeli do centrály Samsungu domluvit florbalové promo akce přímo v hlavním sídle tohoto jihokorejského gigantu. Nyní, v mém posledním korejském pracovním týdnu, jsme je konečně uskutečnili.
Dostat se do Samsungu je celkově velký oříšek. Kopii svého pasu jim musím odeslat více než týden předem, aby mi mohli povolit vstup do areálu. Asi si mě pořádně proklepli. Plán je následující: Každý ze tří dnů, které jsme dostali k dispozici, postavíme na jiném místě malé florbalové hřiště, měření rychlosti střelby a střelbu na terče a během přestávky na oběd si zaměstnanci tyto disciplíny můžou vyzkoušet a zahrát si. Cílem je vzbudit u nich zájem o florbal a případně vytvořit v Samsungu florbalový tým. Vyrážíme dvěma dodávkami. V jedné máme mantinely, druhá je plná hokejek, branek a dalšího nezbytného vybavení. Při vjezdu do obrovského areálu musím opět předložit pas a k tomu i mobil. V Samsungu je zakázáno fotit a proto vám foťák na telefonu zalepí speciálními samolepkami. Moji kolegové mě informují, že práce v Samsungu je jednou z nejlepších, jakou lze dostat. Všichni jsou tady prý extrémně chytří, mluví dobře anglicky a strašně moc pracují. Areál je to opravdu krásný. Udržované parky, spousta malých kaváren a gaučů, kam si zaměstnanci mohou sednout a odpočinout si. Chtěl jsem to nafotit, ale sundávat samolepky jsem si raději nedovolil.
První den postavíme hřiště uvnitř hlavní budovy. Jsou to dva prosklené mrakodrapy. Ptám se, co mám vlastně dělat a odpověď je krásně jednoduchá. Prostě si tu hraj s hokejkou a když si to někdo bude chtít zkusit, vysvětlíš mu jak. Krásná práce.
První den moc úspěch ale nemáme. Kravaťáci z centrály se sice zvědavě koukají, ale hokejku do ruky se jim brát nechce. To druhý den je zcela odlišný. Tentokrát rozděláme hřiště venku před jednou z největších jídelen v komplexu Samsung Nano city. Slavíme velký úspěch. Všichni si chtějí zahrát a zasoutěžit v rychlostřelbě o zajímavé ceny. Za dobře odvedenou práci se musíme, samozřejmě, odměnit. Jdeme na oběd a já pomalu tuším co asi nastane. Jednou z korejských specialit, kterou jsem ještě neměl je pojídání živých chobotniček. Když vidím nad restaurací velký obrázek usmívající se chobotnice, je to jasné. Doufám, že se na mě nebude podobně smát i na talíři. Kim mi s velkým úsměvem potvrdí, že se ty chobotničky opravdu jí živé a že je to něco, co zkrátka musím zkusit, než odjedu. Upřímně, se mi vyloženě do toho nechce. Přinesou nám talíř, na kterém se vrtí chapadla. Mám si dát jako první. Vážně se mi nechce věřit, že se to opravdu jí. Odhodlám se, ale ejhle. Chobotnička se nechce pustit talíře, silně se přisála. Hůlkama je to bitva, musím ji nabrat na lžičku a pak hurá do pusy. Je to bez chuti a nedá se to pokousat. Zbytek osazenstva se náramně baví, zatímco se své sousto snažím rozkousat. Pak si nabídnou i oni. Vyloženě si libují. To, že si pak dávám syrová chapadla mi ani nepřijde, když už nevykazují žádné známky života. Nechám se přemluvit ještě na jeden kousek živé chobotničky, ale jen s vnitřním přesvědčením, že už je to do konce života naposled.
Poslední Samsungový den nás přepadne velká nepřízeň počasí. Než vynosíme náš náklad do jedné z budov, jsme na kost promoklí. Opět hrajeme florbal pro zvědavé diváky. Skupinka tři Korejců mě vyzývá na hru 3 proti jednou, ale ani tato přesila nestačí. Ještě pár takových her a máme splněno. Dost bylo Samsungu. Nejsem si úplně jistý, jestli akce splnila účel. Přeci jenom zaměstnanci moc nevypadali, že by měli na florbal vůbec čas. Alespoň jsme tento sport zase zviditelnili a další lidé budou vědět, jak náš sport vypadá.
V pracovně nabitém týdnu mám poslední trénink s ženským týmem. Snažil jsem se ho udělat opravdu nejlepší a nejzábavnější ze všech dosavadních. Na závěr od dívek dostávám dopisy a dárek. Je to moc milé čtení. Děkují za vše co se naučili, za mou trpělivost při trénování i úsměv, který prý neztrácím, ani když jim to moc nešlo. Dojalo mě to. Budou mi chybět.
Na poslední přátelskou večeři za mnou do Seoulu přijíždí i profesor z Pocheonu se svou manželkou. Opět jdeme na syrovou rybu, tentokrát ale bez koktejlu z tuňákova oka. I tak si náramně pochutnáme. Syrový losos je prostě lahoda, tuňák taktéž. Do toho ještě mnoho druhů sushi a krevety různých velikostí na různé způsoby. Profesor je prostě gurmán, ale hlavně skvělý člověk. Slibuje, že dorazí do Česka a já, že ho zvu na tradiční českou kuchyni.
Následuje můj poslední víkend. V sobotu se brzo ráno vyráží opět do Pocheonu. Tentokrát pořádáme turnaj pro učitele tělocviku. Kim mi vysvětluje důležitost tohoto turnaje. Jak už jsem několikrát napsal, florbal se zde šíří hlavně přes školy a učitel rozhoduje o tom, co budou jeho žáci hrát. Když se jim florbal zalíbí, o to spíše ho budou hrát s dětmi. Dělám rozhodčího. Je to únavné pískat celý den, ale na večerní hostinu síla zůstává. Účastní se všichni hráči i pořadatele. Je nás v restauraci asi 70. Kim mě tahá od stolu ke stolu, kde si s každým připíjím. Večeří se ale nekončí. Přijíždějí pro nás auta a vezou nás na hotel, kde pokračujeme. Obrážíme několik pokojů, sedí se na zemi, popíjí, povídá a hrají se zase různé korejské sázky. Zpětně k narozeninám dostávám od hráčů národního týmu dort. Pronesu krátký proslov, opět jsem dojat. Další den nás čeká celodenní soustředění a tak jdu spát raději dříve. Odvedou mě na můj pokoj, ale jsem docela vyděšen. Není v něm žádná postel. Začnou otevírat skříň a já tiše doufám, že z ní vypadne postel, jako v americkém filmu, ale pletu se. Vytáhnou z ní deku, kterou mi ustelou na zemi a pobídnou ke spánku. Co se dá dělat.
A je neděle. Moje poslední setkání s týmem, další bude až na v prosinci na mistrovství světa. Máme toho hodně. Dopoledne věnujeme defenzivě. Opakujeme si to co už umíme a ještě ladíme detaily. Na oběd sépie - lahodná a poté mám přichystaný seminář. Tentokrát na o herních systémech a taktice. Hráči si odpočinou a jdeme na pilování ofenzivy. Bohužel nestihneme vše, na hráčích už jde vidět velká únava. Na závěr hrajeme mini zápas 3x10 minut, kde hráči mají předvést vše co se naučili. Nejsem úplně spokojený, přesto se to snažím porovnat, jak to vypadalo na začátku a docházím k tomu, že jsme udělali obrovský pokrok.
Časomíra odpíská konec a tím symbolicky ukončí i mé trénování tady v Korei. Byly to super chvíle. Je radost trénovat takový tým, na kterém vidíte vděk za každou radu nebo novou věc, kterou jim předáte.

Kapitán týmu Shin mi na závěr předává dárek a rovněž i Kim, který mi za Korejskou florbalovou federaci předává certifikát a pamětní plaketu k mému korejskému působení. Je to moc milé a hezké. Vše zakončím proslovem a vidinou, že se brzy všichni uvidíme ve Švédsku, což je už jen za 100 dní. Focení, děkování, další dary. Je toho spousta, netuším, jak to zítra sbalím.