Eye of the tuňák

Měl jsem menší odluku, těžko se hledá čas na psaní, mám pořád docela na pilno, což je dobře. Chci toho co nejvíce stihnout a vidět. Od posledního příspěvku se toho dost přihodilo, vypíchnu, ale jen to nejpodstatnější.
 Přes den mám víceméně volno. Pokud zrovna nepřipravuju tréninkové plány, snažím se objevovat Seoul. Základním dopravním prostředkem je metro. Je vcelku nové, prostorné a čisté. Dá se v něm dobře orientovat, nápisy jsou i v latince, takže nemusím luštit tu jejich rozsypanou rýži, jak takovému písmu říká prezident jednoho váženého klubu.
Florbalově tady lidi vzdělávám já, ale na sebe taky nezapomínám. Už mám za sebou dvě muzea a rozhodně se chystám na další. Jako první jsem si dal korejský vojenský památník. Je to číslo jedna atrakce na tripadvisoru a rozhodně je něčím, co by měl každý návštěvník Seoulu vidět. Strávil jsem v něm celý den. Věnuje se korejské historii, která je plná válek hlavně s Japonskem. Japonce tady celkově moc nemusí. Máme je na mistrovství světa ve skupině, takže to bude určitě ostrá bitva. Hodně jsem se taky dozvěděl o korejské válce mezi severem a jihem. Muzeum je skvěle udělané, interaktivní, v podstatě vás dostane do bojiště. Uvědomil jsem si tady spoustu věci. Zvláště zajímavé pak pro mě bylo sledovat reakce na internetu ohledně úmrtí českých vojáků v Afghánistánu. Často jsem nechápavě koukal, jak na naše mrtvé vojáky někteří plivou, zatím co tři čeští hokejisté, kteří zemřeli při letecké tragedii měli ty nejvyšší pocty a celonárodní smutek. Asi je třeba se trochu zamyslet. Tady mají armádu v krvi, každý Korejec musí jít na vojnu (rok a devět měsíců) a jsou obklopeni nepřáteli - Severní Koreou, Čínou a s Japonskem mají také spory.
Dále jsem si dal muzeum o Seoulu. Opět skvěle udělané muzeum. Jsem úplně nadšený a zároveň zděšený, jak nudná jsou muzea u nás. Opět zde strávím několik hodin, je to nesmírně zajímavé. Příště si dám muzeum rýže, snad to bude podobně poutavé.

Ve středu večer jsem  si byl zahrát na tréninku místního klubu Seoul Vikings. Byl to trénink pro děti. Celá flrobalová organizace zde funguje úplně jinak. Mládež sportuje hlavně ve školách. Hrají se zde školní ligy a hráči působí ve školních týmech, v klubech hrají hlavně dospělí. O to těší to tady florbal má a o to více se musí soustředit na rozvíjení florbalu na školách. Jen tudy vede cesta.
Rozdělili jsme se na tři skupiny podle věku a hráli jsme. Docela jsem si to užil, pohyb rozhodně potřebuju po tom neustálém žraní. Jinak se to nazvat nedá. Tréninky vede Australan bydlící v Seoulu. Je fajn se potkat i s někým, kdo není Korejec. Povyprávíme si o věcech, kterou tady pro cizince nejsou nejjednodušší a navzájem se politujeme. Je to fajn.
Stihl jsem i další trénink reprezentace. Původně jsem byl hodně rozladěný. Dorazilo pouze 12 hráčů, z toho jen polovina byla jádro národního týmu zbytek byl spíše jen do počtu. Přehodnotím své taktické plány a věnujeme se spíše tvrdé hře tělem a střelbě. Kim mi vysvětluje, že hráči jsou z celé Koreje a nemůžou dvakrát v týdnu se urvat z práce a jít na trénink. Má pravdu, nějak jsem se ještě nepřeorientoval z klubové úrovně, kde s hráči pracujeme 3x-4x týdně. Nároďák je prostě něco jiného. Vlastně asi není moc národních týmů, které se scházejí každý týden, což je super. Navíc na neděli máme celodenní soustředění. Musíme toho hodně stihnout.
V pátek je čas vyrazit do víru velkoměsta. Chci vidět jak se baví mladí Korejci. Kamarádka Magda mě v tom nenechá samotného a přijíždí ze 3 hodiny vzdáleného Samcheok. Česká mafie vyráží. Prvně ale jdu na večeři s jedním z hráčů, který mě seznámí se jednou jeho korejskou kamarádkou. Moc milá slečna, jejíž jméno nejsem ale schopen vyslovit a pak ani zapamatovat. Doufám, že se ještě uvidíme, slíbila mi to.

Magda nás doplní okolo 10 večer a Korejci nás po hodině opouštějí. Vyrážíme do klubu. Venku se stojí dlouhá řada, tak snad to bude stát za to. Je to pěkný klub, prostorově připomíná Jabko, havířovský podnik mého mládí. Akorát tu jsou samí Korejci a je jich opravdu hodně, není k hnutí. Trávím čas na baru, seznamuju se s Korejkami a dokonce i s partou mladých Rusek z Vladivostoku. Dáme si pár drinků až je najednou ráno a s Magdou stíháme první metro o půl šesté ráno. Navíc netrefíme správnou zastávku a vystupujeme o jednu dřív. Tak aspoň ranní procházka Seoulem. Aspoň vidím, jak vypadá bez dopravní zácpy.
Přes den dospávám. Vzbudíme se a chvíli na to zase cestuju. Jedeme do města Pocheon, kde se budeme celou neděli s nároďákem soustředit. Trénovat budeme v hale místní univerzity. Jeden její profesor nás zve na večeři. Kim se těší, říká že prý popijeme. Počítám s tím. Jedeme něco přes hodinu, vyprávím Kimovi o českém florbale.

V Pocheonu začínáme v menší restauraci, sedí se na zemi, je s námi i pár hráček národního týmu. Poté se už bez hráček odebíráme do restaurace specializující se na syrové maso. Sushi už jsem měl, ale tohle Sushi není . Servírují se plátky tuňáka, různé části. Kombinujeme to s různými omáčkami a přílohami. Je to vynikající a je toho spousta. Bohatě popíjíme. Je to luxusní podnik, ale když jsou hosté z daleka, nešetří se, ani s jídlem a rozhodně ne s alkoholem. Vrcholem večera je  pro mě porcování hlavy tuňaka přímo před námi na našem stole. Přikládám video. Kuchař dokonce vyřízne oko a připravuje z něj nápoj. Moc na něj chuť nemám. Popravdě vůbec, ale nemohl jsem urazit. Polknu, psychicky se připravím na nejrůznější hrozné chutě a slizké konzistence a s ostatními si připíjím. Překvapivě velmi lahodné. Hostina trvá hodiny, dobře se bavíme a to i nad mým uměním s hůlkami. I přesto, že jsem udělal za týden neskutečný posun dopředu a že se už dokážu plnohodnotně najíst bez toho, aniž bych si musel objednat vidličku, v této pokročilé fázi večera je jemná motorika slabší a tak se sem tam stane, že mi kus ryby spadne na stůl, do klína naštěstí ne.

Večer postupuje, číšník nosí stále další a další Soju (Korean whisky), až mám konec v naprosté mlze a probouzím se ráno na hotelu. Divoký večer.
Druhý den je nabitý. Hráči jsou připraveni a poctivě trénujeme. Trocha střelby, ale hlavně taktika, to je náplň celého dne. Hráči si dají v pravém poledne ještě schody, několikrát. Poté následuje oběd. Nemám po včerejšku moc hlad, spíše dodávám tekutiny. Na odpočinek mám přednášku o florbalové výchově mládeže, protože většina hráčů národního týmu působí jako trenéři mládeže. Trvá asi hodinu a půl. Posluchači vypadají spokojeně, na závěr tleskají a děkují.
Poté už jen závěrečná dvouhodinovka v hale, řešíme pouze taktiku, méně zábavná část, ale je to potřeba. Na závěr si zatleskáme a dáme si pokřik KOREA FIGHTING! Byl to náročný den pro všechny zúčastněné. Hráči ale vypadají spokojeně, večer mi ještě píšou na facebooku, že děkují za dobré trénování. Jsem rád, že mě berou. Z toho jsem měl největší obavy.

Na závěr dne jdeme s Kimem na večeři. Dáváme si vývar, taky mu není po předchozí noci nejlépe. Korejské polívky jsou ale přeci jenom trochu jiné než ty české. Servírují se totiž úplně vařící a to v misce, která ji udržuje stále ve VELMI vysoké teplotě. Vždy jsem si myslel, že moje maminka dělá horkou polévku. Mami promiň, měla jsi pravdu, opravdu horké nejsou. Vtipálek Kim mi ještě před tím pobídne zelenou papriku, ptám se jestli není pálivá, ujišťuje mě, že není. Nachytal jsem se. Něco tak pálivého jsem ještě v Korei neměl. K tomu vařící polívka. Nakonec už ani nepoznám, jestli je jídlo ostré nebo horké, tak moc mám spálenou pusu. Tuhle večeři už prosím ne.