Gangnam style

Další pracovní den před námi. V kanceláři Korejské florbalové federace, kde pobývám, se to kolem půl deváté vždy naplní zaměstatnci. Je jich celkem 5, 4 na plný úvazek. Starají se o vydávání certifikátů, organizování seminářů a dohlížejí na ostatní florbalové regiony, kterých je celkem 7. Korejská florbalová asociace získává peníze hlavně prodejem florbalového vybavení, jinde se v Koreji sehnat nedá. Mají tady všechny velké značky až na Salming, který v Korei chybí.
Kim se ale florbalem neživí. Má firmu na prodej sportovních matrací a podlah. Dnes má jednání v Gangnamu, jedna z nejdražších čtvrtí v Seoulu o které se zpívá v celosvětové známe písničce Gangnam style. Doprovázím ho, abych poznal novou část města.
Je to úchvatná podívaná. Mrakodrapy a další krásné nové budovy, široké ulice a spousta luxusních evropských aut, která jinak na cestách nejsou moc k vidění.
Korejská společnost je silně majetkově rozdělena, Gangnam je čtvrtí pro nejbohatší Korejce. Kim má zakázku pro posilovnu jedné z luxusních rezidencí jménem Tower Palace. Parkujeme v podzemní garáži. Kimova Kia mezi nablýskanými německými limuzínami značně vyčnívá. Navštěvujeme posilovnu, kde Kim vyměřuje rozměry podlahy. Já mám mezitím čas se porozhlédnout. Tak krásné fitko jsem ještě neviděl. Jsou zde jen ty nejmodernější stroje, vše se leskne a půvabné osobní trenérky se neustále usmívají. Moc se mi tady líbí. Bohužel, Kim má rychle změřeno a odcházíme. Ještě se stihnu s jednou trenérkou zapovídat, neumí moc anglicky, pomáhá nám Google translator. Florbal nezná, ale prý se přijde podívat na náš trénink. Snad nelže. Cestou zpět obdivuju budovy. Kim mi ukazuje která patří které firmě. Nejhezčí má samozřejmě ředitelství Samsungu. Kim vysvětluje, že všechno Samsung musí být nejvyšší kvality - budovy, fotbalový tým, telefony, služby, prostě vše. Je třeba také zmínit, že velké Korejské firmy jako Samsung nebo Hyundai dělají úplně vše - od strojírenství, elektroniku, stavebnictví až po finanční služby.
Blíží se večer a zaskakuju za trenéra ženské reprezentace. Moc nevím co čekat. Hráček prý moc nepřijde, protože jich většina chodí na střední školu a je zrovna období písemek a přísní korejští rodiče své děti nikam nepouští. Sám jsem nikdy ženy netrénoval, takže pro mě premiéra.

Připravuju trénink pro cca 15 lidí. Plány ale vezmou za své na hale. Děvčat je 6, z toho jedna brankářka. Chybí nám míčky, druhý trenér, který je má přinést i s výstrojí pro brankářku, má zpoždění. Jsem docela rozladěný a přemýšlím co dál, plán je k ničemu. Naštěstí dáme dohromady aspoň 4 míčky. Rychle vymýšlím cvičení pro 5 lidí bez brankáře. Dám dohromady asi tři a s Kimem se oba do tréninku zapojujeme jako hráči. Pilujeme nahrávky, dívky se opravdu snaží. Jako jedno z cvičení si dáváme bago. Přihrávky mají docela úroveň a holky mě uprostřed nechají docela dlouho. Konečně nám dorazili míčky a jdeme na střelbu. Ta jim ale vůbec nejde. Opět opouštím plány a zaměřujeme se na správné provedení střely tahem z výběhu. I Kim dává pozor, jak se ukáže, sám to neumí. Vysvětlím jak na to, předvedu a teď je to na děvčatech. První pokusy jsou katastrofální, ale další už jsou mnohem lepší. Cvičení párkrát upravím, přídám kličku, technickou překážku. Holky vše zvládají a na konci tréninku už docela obstojně střílejí. Dlouho jsem neměl tak dobrý pocit, že jsem někoho něco naučil. Na závěr dáváme hru na malém hřišti o zmrzlinu. Docela bych ji potřeboval, místní vedro mě ničí. Ale kde že. Schytávám debakl, holkám to dneska prostě střílí, zmrzlina je na mě.
Na závěr již klasické focení. Bylo to moc fajn, slibuji jim, že dorazím i příští týden.
S pocitem dobře odvedené práce jedu domů. Sprcha a spát. Ještě jsem si chtěl oholit obličej, ale pěnu na holení jsem nechal v Česku. Ještě že kluci korejští skoro nespí, 23:00 se vydávám do obchodu přes ulici, koupit pěnu. Nějak mi nedochází, že jsem ještě neviděl vousatého Korejce a že by holící prostředky mohly být nedostatkovým zbožím. U regálu se o tom přesvědčuji. Nic. Prázdno. Zkouším jiný obchod. Opět nic. Ptám se obsluhy, odmítá se bavit anglicky, v jiném obchodě mi nerozumí, začínám být zoufalý a na vysvětlenou gestikuluju. Naznačuju holení vousů a pak si jakoby zamažu obličej pěnou. Nepochopeno, nebo nemáme. Malá procházka přes ulici se mění v noční odyseu za pěnou. Naštěstí záblesk západní civilizace - 7 eleven, americká večerka. Obsluha mluví anglicky a s radostí mi prodává pěnu. Po cestě domů zářím jako sluníčko. Jeden by neřekl, jaká obyčejná věc mu udělá takovou radost.