Taky se pouštím do práce, mám toho hodně. Chystám program florbalového kempu pro děti. Třídenní kemp v srpnu je první svého druhu v Korei, proto je třeba si dát záležet, aby se líbil a stala se z něj tradiční prázdninová destinace pro mladé Korejce. Žáci zde mají jen měsíc prázdnin a tak je třeba obstát v konkurenci prázdninové nabídky, jako například vojenský tábor pro děti, který vedou bývalý příslušníci námořní pěchoty a armádní veteráni. Děti se zde učí posilování těla i ducha vojenskými metodami. Plavání v ledové řece, zpívání vojenských písní, nošení velkých dřevěných klád nad hlavou a další vojenské výcvikové metody jsou náplní někdy až pětidenního tábora. Čerpám inspiraci pro další juniorskou letní přípravu. Rozhodně se je na co těšit.
Při diskuzi nad harmonogramem florbalového kempu má můj návrh velkou mezeru - chybí druhá večeře. Pro mne zatím těžko stravitelný korejský zvyk, najíst se k prasknutí před spaním. Včera jsem dvě hodiny těžce oddychoval s plným žaludkem, než se mi ve dvě ráno podařilo usnout. Snad to tak nebude každý večer.
Plán kempu je připraven, teď už jen rozeslat pozvánky a hráči se nám začnou hlásit.
Tím mi ale práce nekončí. Chystám trénink na večer. Většina hráčů národního týmu je starší než já. Tuším, že v Korei, kde věk hraje nesmírně důležitou roli, nebude lehké si získat respekt. O to propracovanější můj trénink musí být. Dávám si záležet. Práci mi komplikuje fakt, že mi nejsou schopni říct, kolik lidí na tréninku celkem bude, vypracovávám více variant. Svou práci musím opět odprezentovat a dále nastínit, jakým směrem se bude korejský tým před mistrovstvím světa ubírat.
Podle reakcí se trénink líbí, snad by se dalo říct, že vzbuzuje obdiv. Buď je tak skvělý nebo nejsou na takovou přípravu zvyklí. Asi trocha obojího.
Dostáváme se k reprezentačnímu plánu. Ze Sparty jsem zvyklí, že s Jardou Berkou nad plány dlouho diskutujeme. Trochu jsem to očekával i teď. Představuji jim plán na dva měsíce, cíle a cestu jak k ním dojít. Snad mi všichni rozumí, pokyvují hlavou, vypadají ohromeně. Nestihnu ani říct vše a je mi řečeno, že už to stačí. Na diskuze tady asi nejsou zvyklí. Informací je to opravdu hodně. Myslím, že jsem je přesvědčil, že jsem tady správně.
Vyrážíme na trénink. Doprava v Seoulu je neúprosná. Dorazíme k hale, ale stále nemáme vyhráno. 20 minut parkujeme. Aut je tady prostě moc.
Hala je trochu menší, ale dostačující. V Korei se hraje totiž hlavně basketbal, proto není moc hal, které mají odpovídající rozměry pro florbal.
Tak začínáme. Předstupuju před hráče a Kim mě představuje, všichni se uklánějí. Taky kývnu hlavou. Řeknu pár slov a představím jim náplň dnešního tréninku. Potřebuji se s hráči seznámit a proto jsem naordinoval cvičení na hráčské dovednosti - střelba, přihrávky, 1-1, přečíslení. Máme sice dvě hodiny, ale než vůbec začneme s prvním cvičením, uteklo už 20 minut.
Vyžaduji po hráčích, aby vše prováděli v maximální rychlosti a sprintu. Jsem ohromen. U nás se jedná jen o prázdnou frázi, aby hráči cvičení neodchodili, tady opravdu všichni lítají na hranici svých možností a to po celý trénink.
V dovednostech jsou mezi hráči velké rozdíly. Mnoho hráčů má přes 30 let a jejich technika je evidentně slabší než u mladších hráčů. Kompenzují to ale důrazem a rychlostí.
Na závěr jim dávám 25 minut hry. Hráči si ji zaslouží, celý trénink byl odježděný na 100%, doufám, že to tak bude vždy.
Po tréninku nastíním plán do mistrovství světa. Všichni přikyvují a na závěr tleskají. Několik mi jich ještě přijde po tréninku poděkovat. Je to moc milé.
Hráči mě odvážejí domů. Je 23:30 a povídají něco o večeři. Odkývu to, ale myslím si svoje, před půlnocí už opravdu hlad nemám. Mám ale smůlu. Jdeme na večeři společně a zase se nacpávám. Asi to tady jinak nejde, musím si holt zvyknout.
Dlouhý den završíme přátelským posezením nad pivem. Pak už konečně můžu s plným žaludkem jít spát.
Žádné komentáře:
Okomentovat