Vyrazili jsme už v pátek odpoledne. Přípravy byly velké, dokonce i losování bylo natočeno a dáno na facebook.Uvnitř obrovské tělocvičny se postavila čtyři zmenšená hřiště a atrakce, jako střílení na terče a měření rychlosti střely, pro vyplnění volných chvil. S Kimem jsme dorazili trochu později než ostatní a tak už jen pomáháme s rozvěšením plakátů. Je to hlavně na mě, protože se svými 180 centimetry jsem v Koreji za dlouhána.
Vše je připraveno, následuje odměna pro všechny pracovníky ve formě večeře. Je tradičně skvělá. Ještě lépe se bavíme. Po jídle si uděláme posezení před místní večerkou. Popíjíme pivo a chroupeme buráky. Na těch trénuji své zlepšující se dovednosti s hůlkami. Už mě ani nudle nezastaví. Nemůže chybět ani zmrzlina, které Korejci náramně holdují. Jí se skoro pořád, všechny druhy a neomezené množství. Nechápu, že jsou tady po tom všem hodování všichni hubení. Dorazili i rozhodčí z Busanu, druhé největší město, které je přes 600 kilometrů daleko. Jsou to moc milí lidé a umějí dobře anglicky. Jsem do Busanu samozřejmě pozván, už se moc těším. Nechybí ani profesor, který nás hostil týden předtím. Je stále více veselo, hrajeme čáru o to, kdo jde koupit další várku zmrzliny. Jen co ji dojíme, měníme lokál. Vyměňujeme večerku za Karaoke. To se v Koreji sice jmenuje jinak, ale název si bohužel nejsem schopen zapamatovat, postačí Singing room.Místnost určená jen pro nás, velká obrazovka, dva mikrofony a seznam tisíce a tisíce skladeb. Kim začíná, Bon Jovi - It's my life, s korejským přízvukem, nezapomenutelné. Řada je na mě, těžko se vybírá z korejských titulů, Michael Jackson to jistí. Jsem překvapen, jak líbezně znějí některé korejské hity. Rozhodně vrchol dnešní skvělé zábavy. Nezapomenutelné.
Ráno se probouzíme na hotelu, trochu jsme zaspali, ale nic se neděje. Všechno funguje i běží bez nás. Všude je spousta dětí. Všichni na bělocha s modrýma očima s podivem koukají, jiní mě zdraví, buď úklonem hlavy nebo mi běží podat ruku. Máme málo rozhodčích a tak jsem požádán, abych pískal. Role se ujmu, i když s tím mám minimální zkušenosti. Snad to nebudu dětem kazit, jako Collina z Modřan na posledním sparťanském soustředění.
Jsem nadšený z chování hráčů. Nikdo o rozhodnutích rozhodčího nediskutuje, nikdo nehraje zákeřně, při tvrdším zákroku se navzájem hráči omlouvají a že by trenér pořvával na rozhodčího? Nepřichází v úvahu. Maximálně, když chce Time-out. Máme se u nás hodně co učit.
Pískám celý den, od půl desáté do šesti. Jsem úplně mrtvý. Přesto je třeba nedat na sobě nic znát. Hráči a zvláště hráčky se chtějí se mnou fotit, je třeba udržet úsměv. Jedna hráčka mě chce po udělení ceny za nejlepšího hráče utkání dokonce obejmout. Jsem mírně zaskočen, ale vyhovím ji. Spouštím lavinu, obejmout chtějí všechny. Na všechny se dostane.Na závěr všeho opět předávám ceny a poháry vítězům. Gratulace, předání trofejí, focení, pořád dokola. Úsměvy a nefalšovaná radost. První den se nám povedl. Upravíme hřiště ze čtyř na tři, v neděli bude družstev méně.
Následuje zasloužená večeře. Dnes ale žádná divočina, všichni jsou znatelně unavení. Najíme se, popovídáme a jdeme na hotel. K mému překvapení, i přesto, že jsou volné postele, někteří Korejci spí na zemi. Asi dril z armády. Já volím postel. Na vojně jsem nebyl.
Druhý den už jdeme na čas. Opět pískám. Je to méně náročné, než předchozí den. Dokonce pískám i chlapecké finále. Nevím, jestli mi to vysloužily mé výkony, nebo jen chtějí mezinárodního rozhodčího. Neptám se. Je to asi nejhezčí zápas. Na konci trochu drama, tak jak se na finále sluší, ale je rozhodnuto v základní hrací době. Jen převléknu triko a opět předávací ceremoniál.
Mužstva jsou usazena pod pódiem a můj fanclub korejských dívek my zběsile mává. Lehce zamávám zpět a celou halou se nese nadšené pištění. Ty nejskalnější fanynky běží až k pódiu, jen abych jim potřásl rukou. Potřesu, plácneme si a Korejky mi posílají polibky. Jedna křičí " I LOVE YOU!". Prosí mě, abych se s nimi pak nezapomenul vyfotit. Slíbím jim to.
Ceny předány. Turnaj končí. Plním sliby a tak se neúnavně přes půlhodiny usmívám do mobilů a foťáků. Nikoho nevynechám. Je to ale fuška. Není lehký život celebrity.Turnaj úspěšně končí. Vše běželo jak mělo, žádné větší zranění, skvělá organizace. Sám vím, jak těžké podobné akce organizovat, o to více to dokážu ocenit. Klobouk dolů!
Co se týče herní kvality, byl jsem trochu zklamán. Hraje se 5-5 a na velkém hřiště. Děti tak toho nemůžou moc předvést. To, že u nás hrajeme na menším hřišti a brzy, alespoň v Praze, u těch mladších v menším počtu, je moc dobře. Kritici by se měli přijet podívat. Hráči vůbec nepředvádějí žádné individuální dovednosti. Jen získají míček a hned jej odpálí. Obránci nahazují dlouhé balóny, nic moc ke koukání. Bohužel i z lavičky od trenérů mají takové pokyny. Mnoho z nich jsou hráči z národního týmu. Promluvím o tom s nimi a u některých týmů jde pak vidět zlepšení. Je to ale běh na dlouhou trať. S některými se i pobavím o tom, jak pracovat na technice a jak se do každého cvičení dá zakomponovat jednoduše technický prvek. Jak jsem ale řekl, Korejci jsou teprve na začátku a prvně florbal někdo musí hrát. Dětí je tu spousta, vyroste jedna, dvě generace a pak nás začnou kluci šikmoocí dohánět. Rád jim pomůžu.
Ale přeci jenom mě jeden hráč z nejvyšší kategorie zaujal. Jeho zpracování v rychlosti bylo fantastické, silný, rychlý, výtečné vedení míče a super střela. Myslím, že by se v mém juniorském týmu neztratil, možná ani ve Sparťanském áčku. Ihned ho zvu na trénink reprezentace, ale mám smůlu. Připravuje se na přijímačky na univerzitu a rodiče ho nikam nepustí, Škola je tady jasně na prvním místě a tak je to taky správně. Přesto požádám Kima, aby v pondělí zavolal jeho rodičům a zkusil je aspoň na jeden trénink přemluvit. Je to talent, snad povolí.Na cestě domů v hlavě rekapituluju. I když to byla práce, bylo to nesmírně fajn. Jako ve Spartě, když jsou kolem vás skvělí lidé, máte se dobře vždy a všude.
Žádné komentáře:
Okomentovat