V pondělí jsme se opět sešli ve slušné sestavě na mužském tréninku. Byla to paráda. Je radost trénovat výběr toho nejlepšího. Jde teď stranou, že technicky se to s českým florbalem srovnat nedá, ale to nasazení,ochota a pracovitost je snem každého trenéra. Navíc mám pocit, že za ta čtyři setkání vidím pokroky. Snad to není jen zdání a půjde to tak pořád.
Trénink ženské reprezentace je zas úplně něco jiného. Korea tento tým teprve buduje, takže se jedná hlavně o středoškolačky ve věku 16-18 let. Na mistrovství světa se příští rok nechystají, tak je čas se soustředit na rozvoj jejich technických dovedností. S jejich trenéry pak ladím dlouhodobý plán, na čem by měli pracovat.Věřím, že jednou něco dokážou. Trénink je to příjemný, pořád mi nosí pití, když je pochválím, tak se začnou radostí smát a děkují.
Na všech frontách ale nejvíce bojujeme s angličtinou. To je pro mě zatím největší zklamání z Koreje. Očekával jsem, že v zemi s jedním z nejlepších vzdělávacích systému na světě budou mladí umět anglicky perfektně. Škaredě se pletu. Všichni sice s úsměvem přikyvují a na dotaz "Do you understand?" odhodlaně odpovídají " Yes!", ale poté jen na sebe koukají a vlastně nemají ponětí co po nich chci.
Naštěstí mám u mužské reprezentace překladatele. Jeden z hráčů studoval na mezinárodní škole ve Vietnamu a tak umí perfektně anglicky. Jmenuje se Young Jun, ale poté co si všiml jak bojuju s výslovností jeho jména, navrhl, abych mu říkal Max.
Má to ale háček, Max je jeden z nejmladších z celého týmu, to v korejské kultuře znamená, že nemůže mluvit moc nahlas na starší osoby. Já jsem se rozhodl tohle pravidlo neuznávat, jako trenérovi by mi to pak moc nešlo. Navíc jsem tady zestárnul. V Korei se totiž věk počítá jinak než u nás a tak například já jsem o dva roky starší, což mě ale pořád řadí k tomu nejmladšímu co tady je. Jak se to počítá mi nikdo není schopen vysvětlit. Údajně od početí, ale úplně tak přesně to taky neplatí. Chtěl jsem zjistit, jak to jako zjišťují, ale ještě s nikým asi nejsem v takovém přátelském vztahu, abych zacházel do takových detailů.
Na ženských tréninzích ale Maxe nemám a tak vše jistí hlavně gestikulace a fix s tabulkou. To je tady ten nejlepší dorozumívací prostředek.
Jak jsem si myslel, že florbalově obohacovat Koreu budu jen já, tak ve středu jsem si odnesl taky novou zkušenost. Stanovil jsem si nový rekord v počtu účastníků tréninkové jednotky.
Už jsem si zvykl, že ani před reprezentačním tréninkem mi nikdo není schopen říct, kolik hráčů přesně dorazí. Asi jsem ze Sparty už trochu rozmazlený, kdy vím přesně podle omluvenek, s jakým počtem můžu počítat a připravit tak tréninkovou jednotku na míru. Počítám tak vždy s více variantami a připravuji více verzí.
Tentokrát jsem měl vést trénink pro hráče z města Samsung. Připravil jsem si variantu pro 20 lidí, která byla použitelná i pro případný menší počet. Věkem se mělo jednat o hráče od 19 výše.
V dopravní špičce vyrážíme do Samsungu. Po cestě si trochu pospím, celý den jsem totiž dělal videorozbory našich soupeřů na mistrovství světa. Dobře jsem udělal, ušetřenou sílu jsem totiž vzápětí zcela vybil.
Přijíždíme do místní školy, hledáme tělocvičnu a poté co ji najdeme, čeká v ní asi jen 5 florbalistů. Do 7 ještě čtvrt hodina zbývá, tak se utěšuju, že někdo na ten trénink snad přece dorazí.
Je sedm hodin, začátek tréninku, a přibyli jen dva hráči. Jsem trochu otrávený, měl jsem totiž v Seoulu původně plány na večer. Asi si toho, že je tady český trenér neváží. Ptám se Kima, zda začneme, ten ať ještě chvíli počkám, že jsou ještě hráči na cestě. A opravdu. Rozrazí se dveře a začnou proudit davy. Holky, kluci, mladí, staří. Postupně počítám, ale po 30 ztrácím přehled. Hala se pořád plní. Začínám panikařit, na takový dav nejsem připraven. Nějak se mi je podaří zklidnit a ustálit na jednom místě. Kim mě představí a Korejci začnou nadšeně tleskat. Dokonce se i objeví slečna, která umí skvěle anglicky a dělá tlumočníka.
Dávám jim na rozehřátí hru a poté následuje rozcvička. Začnu počítat účastníky. Lehce přes 50, podle fotky pak napočítám 54. Na to rozhodně nejsem připravený, nemám ani dost míčků, ani dost kuželů ani cvičení pro takové masy a navíc jsem na to sám.
Z rukávu vytáhnu jedno nahrávkové cvičení a během něj vymýšlím další. Pár jich dám dohromady. Bohužel dovednosti účastníku se značně liší a tak je problém jim připravit vůbec něco vhodného pro všechny.
Nějak se mi to podaří celé ukočírovat, ale tato dvouhodinovka je nekonečná. Pořád kontroluju hodiny, kdy už bude konec a snažím se vymyslet následující cvičení. Poté co vyčerpám vše co mám, jsem požádán abych předvedl a vysvětlil střelbu tahem. Disciplína, která byla ve florbale vždy mou nejslabší se zde stává mým vývozním artiklem. Míčky v síti opět vzbuzují bouřlivý padesátihlavý aplaus. Poté si to jdou všichni vyzkoušet. Asi nejpohodovější část tréninku. Vždy, když někoho pochválím za dobrou střelu, poděkuje. Slušné vychování je tu na prvním místě.
Další problém, jak rozdělit tolik lidí, aby si na jedné ploše zahráli už nechám na Kima. Rozdělíme hřiště a nějak improvizovaně si všichni zahrajou. Dělám rozhodčího.
Trénink je konečně u konce. Jsem zcela vyčerpán. Následuje hromadné focení a poté se ještě jednotlivě fotím se zájemci a hlavně zájemkyněmi. Jedna mladá dívka si se mnou udělá fotku a poté, co ji zkontroluje, vybouchne smíchem. Prý mám oproti ní strašně malou hlavu. Má pravdu, Korejci mají totiž obrovské kebule. To si ale odpustím a zasměju se s ní.
Po cestě domů už stihneme jen rychlou večeři s Kimem na dálničním odpočívadle. Učastníci prý byli spokojení i Kim vypadá spokojeně. Prý se mám připravit na víkend, čeká nás turnaj, kde se setká asi 1200 florbalistů na meziškolském turnaji. Už teď se psychicky připravuju na to jednotlivé focení.
Žádné komentáře:
Okomentovat