Florbalové misie

Člověk týden nenapíše nový blog a už mi někteří píšou, zda ještě vůbec žiju, nebo už mě unesli do Severní Koreje. Přátelé, žiju a mám se moc dobře. Akorát není moc čas, protože jsem pořád v jednom kole povinností. Až dnes, v úterý, mám po dlouhé době zcela volný den. I tak ho vyplním videorozbory z včerejšího tréninku a navíc půjdu navštívit Seoulské nádraží a pokusím se sehnat jízdenku na víkend do Busanu. Snad tam bude někdo mluvit anglicky.
Co vše jsem stihl za poslední týden. Několik reprezentačních tréninků. S muži pracujeme na střelbě. Ta je bohužel VELMI neuspokojivá. Statistiky si raději nechám pro sebe, ale věřím, že postupem času dojde k velkému zlepšení. Pile a chuť, kterou hráči mají, je jasnou zárukou. Doufám, že to čtou i moji hráči z juniorky, protože zvykat si na něco jiného, až se vrátím, nehodlám.
S ženskou reprezentací pracujeme na technice. Jsou to ještě velmi mladé hráčky a zrovna se nechystají na nějaký světový turnaj. Ukazuju jim, na čem pracovat a jak. Kim mi pak po tréninzích tlumočí jejich statusy na facebooku. Vždy mají velkou radost, že se toho spoustu nového naučili.
Taky jsem dodržel slib, který jsem dal skupině dívek na velkém školním turnaji minulý víkend, kdy mě požádaly, abych navštívil jejich školu a odvedl tam florbalový trénink. Kim sice říkal, že takové věci moc nedělají, přesto jsem ho přesvědčil a Goyang Global High School jsme navštívili. Global High school znamená, že se jedná o mezinárodní školu. Učí se převážně v angličtině a jsou to nejprestižnější státní střední školy. Je jich v padesátimilionové Korei jen šest. Mám trochu obavy, aby zas nedorazilo přes 50 lidí, ale nakonec jich je na mě jen 34, což je počet na který jsem připraven a trénink se daří. Nikdo se nenudí a mám pocit, že se mnozí zlepšili. Na závěr už tradiční focení. Přibývá novinka, hráči chtějí dokonce podpisy. V takové situaci jsem ještě nebyl a tak jim tam sázím svůj podpisový vzor do banky, snad nebude zneužit!
 Fotky a podpisy mi nevadí, ale když někteří hráči chtějí obejmout, to už se mi tolik nelíbí. Překousnu to, ale objímat zpoceného chlapa po tréninku už příště vážně nebudu.
Jsem odměněn hostinou a učitel tělocviku mi ještě daruje šest párů ponožek s logem školy. Pro mě to je dar nad zlato. Kdo mě zná ví, že čistých ponožek nemám nikdy dost.
 Na hostinu si dáváme kraba. Vybíráme si své kousky ve velkém akváriu před restaurací. Potkat tak velkého kraba v moři, tak uteču a už mě v něm nikdo neuvidí. Je mi ho však trochu líto, když ho před námi živého hodí do hrnce s vařící vodou. Dopadl však lépe než humr, kterého číšník bez milosti zaživa rozstřihne a ještě dlouho ho nechá bezmocně hýbat končetinami, než jej taky utopí ve vařícím hrnci. Nicméně jsme si náramně pochutnali.
O víkendu nás čekal seminář na jihu korejského poloostrova. Nasedáme do vozu a urážíme směr město Gimhae. Po cestě žvýkáme kusy sušené chobotnice a sépie a já zkoumám krajinu. Snad celá Korea jsou zcela zalesněné kopečky, sem tam rýžové pole, ale jinak jen kopce a kopce. Jak tady táhla vojska během korejské války mi není jasné.
Do Gimhae přijíždíme večer, hotel a samozřejmě hostina. To je největší odměna pro korejské florbalové misionáře, kteří si evidentně v jídle náramně libují. Jsme kousek od moře a tak jsou mořské potvory povinností. Tentokrát volíme úhoře a krevety. Sedíme v restauraci na zemi a servírka přináší misku s živými krevetami. Jsem trochu zaskočený, asi si je budeme vařit sami, říkám si. Pletu se. Servírka bez milosti ustřihne mrskající se krevetě hlavu a jíme je syrové. Ta moje sebou ještě mrská i v puse, ale naštěstí v žaludku žádné pohyby necítím. Uhoře nám donesou už naporcovaného, ale během vaření se před námi taky jeho maso stále hýbe, jako hromada housenek. Zasmějeme se tomu a už se na tu dobrotu těšíme. Video níže.
V sobotu máme celodenní seminář pro učitele tělocviku. Je to stejné jako seminář,kterého jsem se už zúčastnil na začátku pobytu. Co ale stojí za zmínku je opět oběd. Jestli mě v Korei něco štve, tak to ani není to, že jídlo má různé tvary, je to bůhví jaký živočich a jí se v různém stadiu úpravy. Ale to, že vše má extrémní teploty. Dáváme si polévku a studené nudle. Polévka má vždy teplotu 100°C, protože ještě když vám ji přinesou je ve varu, bublá a čoudí se z ní na vás. Přesto ji Korejci hned jedí. Maso se taky bere přímo z roštu. Za to studené nudle jsou opravdu studené. Voda, ve které plavou je z roztopeného kusu ledu, který mi leží uprostřed talíře. Do toho neúprosná klimatizace, která jede pořád a všude na teploty 17 a méně. Achychouvej. Rozbolely mě z toho všeho zuby.
Seminář úspěšně za námi, vracíme se opět 500km na sever. Tentokrát město Ansan
Ansan už je kousek od Seoulu, jezdí z něj dokonce metro až sem. Přesto spíme v hotelu. Na večeři nás doplní jeden ze zástupců místního florbalu. Už jsme se potkali na školním turnaji. Je to veselá kopa, velký chlap, tuším, že večer bude dlouhý. Jmenuje se Cho.
Když jdou Korejci večer posedět, nejdou nikdy jen tak na pivo. Vždy jdou jíst a k tomu se něco popijí. Centrum Ansanu je plné restaurací, které jsou namačkané vedle sebe. Jsou ale naplněné a všude se hoduje. Volíme restauraci specializující se na vepřové. Moc jsem si pochutnal. Konečně normální strava pro evropana.
Cho sice neumí anglicky, ale jak večer postupuje, evidentně to není problém, náramně si rozumíme a notujeme si. Měníme podniky. Na ulici se zastavíme u baseballových odpalů na terče. I když jsem s kamarády baseball doma několikrát hrál, proti domácím, kteří mají baseball jako sport číslo 1, nemám šanci. Naštěstí pak zakotvíme v podniku, kde mají údajně piva z celého světa. Mezi německými, holandskými a belgickými kousky najdu i ty české - Budvar, Plzeň a černý Kozel. Volba je jasná. Začínáme Plzničkou a potom si dávám i Budvar. Ostatní experimentují. Jak už jsem řekl, jídlo je k pití povinností. Je nám přinesen velký talíř ve tvaru želví lodě plný ovoce. Baseball se mi nepovedl a tak vyhecuju ostatní na šipky. Je to vyrovnaná bitva, hry vyhrávám buď já nebo Cho. V té poslední se hraje o to, kdo zatáhne útratu. Je to souboj jen nás dvou. Zbytek stolu v čele s Kimem mi fandí, asi si myslí, že u sebe nemám žádné korejské peníze a útratu by stejně cáloval on. Naštěstí tyto starosti řešit nemusí. Zkušeným výkonem vyházím první místo a Cho se u placení hezky prohne. Ale podle úsměvu mu to moc nevadí. Jeho žena na víkend odjela a tak si ho užívá plnými doušky.
V neděli opět seminář na místní univerzitě. Vyučuje zde profesor, který je jinak hlavním trenérem národního týmu. Mám trochu obavy, jak mě příjme, když jsem mu teď na nějakou dobu přebral funkci, ale vše je asi v pořádku. Úsměvy, úklony a na závěr mi ještě dává dárek a vizitku. Seminář trvá celkem 7 hodin. Je to pořádná porce a lidí je taky spousta, zhruba přes 40. Rozdělíme si je na dvě skupiny a vyučujeme. Všichni se opět baví. Florbal prostě lidi bere, věřím, že v Koreji má obrovský potenciál. Snad se jim bude dařit i v práci s mládeži, která je terpve v počátcích a se kterou jim chci pomoct a posunout ji o kus dál.
Je neděle večer a míříme konečně domů. Jsem zcela mrtvý. Nikam se mi už nechce, ale přesto opět, jako vždy, večeře. Je krátká, ale za to v jednom z nejlepších podniků, kde se podává jen to nejlepší hovězí. Tak zase jdu spát s plným žaludkem. Pokud myslíte, že tenhle blog je hlavně o jídle, asi se nepletete.