Zmrzlina

Přijde zajíček do cukrárny a ptá se: „Máte mrkvovou zmrzlinu?”
„Nemáme,” odpoví prodavač.
Druhý den je tam zajíček zase: „Máte mrkvovou zmrzlinu?”
„Nemáme.”
A třetí den: „Máte mrkvovou zmrzlinu?”
„Nemáme.”
Prodavač už je z toho na nervy a tu zmrzlinu mu koupí. Zajíček zase přijde a povídá: „Máte mrkvovou zmrzlinu?”
„Máme,” odpoví prodavač.
A zajíček řekne: „Ta je ale hnusná, co?”

Tak s tímto vtipem byste v Korei asi nepochodili. Dnes se můj chuťový svět rozrostl o další lahodu, fazolovou zmrzlinu. Nabídla mi ji ředitelka místní základní školy, když jsme prezentovali florbal učitelům.
Ještě než jsme ale vyrazili na tuto akci, dal jsem si ranní výběh Seoulem. Proběhl jsem se místními úzkými a klikatými uličkami, které nedávají žádný smysl a člověk se v nich jednoduše ztratí. Jak mi bylo později vysvětleno, bydlím ve starém Seoulu, který rostl bez jakýchkoliv plánů. Na druhé straně řeky Han je už nový Seoul, který je budován podle přesně daného plánování.
Vyrážíme do školy ve městě Yongin.
 I přesto, že je sobota, místní doprava je opět v katastrofálním stavu. Dálnice má sice 5 jízdních pruhů, i tak jsou beznadějně zacpané. Až na levý pruh, který je vyhrazen pouze pro vozidla vezoucí 6 a více osob. Kim je ve spěchu a tak riskuje v prázdném pruhu. Nevyplácí se, po chvíli nás staví policie. Pro mé překvapení, vše se odehraje s úsměvem, pokuta je udělena přes policistův smartphone a dokonce ani můj řidič neztrácí úsměv, naopak si libuje, že platil asi 40% méně, než když jej chytili posledně. Dále si už na rychlý pruh netroufne.
Přijíždíme do Yonginu. Člověk ani nepozná, že opustil Seoul. Město navazuje na město. Paní ředitelka nás čeká v místní restauraci, kam nás zve na oběd. Při vstupu do restaurace je třeba se zout, sedí se na zemi a jídlo si opět připravujeme sami. Vše se tu jí velmi horké, polévky ve skoro vařícím stavu. Jazyk mám tak spálený, že ani už nevnímám místní rozmanité chutě. Můj skill s hůlky se posunul o proti včerejšku o 100000%, i tak to ale na vše nestačí a poraženě si říkám o vidličku. Ke každému jídlo se servíruje zelenina v ostré omáčce, místní tradice. Další často pochoutkou jsou kusy sépie, rovněž ve velmi pikantním nálevu, postupně si ale zvykám.
Lehce si odpočineme a jdeme si připravit vybavení na školní ukázku. Paní ředitelka si mě zve do své kanceláře, jako jednu z prvních věcí mi v tabletu ukazuje svoji dceru. Krásná korejská slečna, pracuje jako letuška. Slibuje, že nás seznámí. Vypráví o své škole, o sportech které děti v Korei hrají a ptá se na Československo. Zklamu ji, už jsme se rozpadli.
Na prezenci florbalu dorazilo přes 30 učitelů. Kim jim florbal ve zkratce představí a rozdává hokejky. Sloužím jako demonstrátor, Korejci při každé úspěšné střele nebo přihrávce nadšeně tleskají. Následuje hra, učitelé se baví, florbal se jim evidentně líbí. Jak mi bylo vysvětleno, toto je hlavní cesta rozvoje korejského florbalu - školy. Na školách prý hraje florbal přes 15 000 dětí. Až vyrostou, očekává se, že se florbal zařadí mezi velké sporty. Cesta je ale ještě dlouhá. Během jedné z přestávek se rozdává zmrzlina. První, čokoládovou, ve velkém vedru s radostí přijímám. Druhou ze slušnosti neodmítám, chuť je pochybná, ale nedám nic najevo, poté co se do zmrzliny zakousnu a uvidím fazoli, pozastavím se nad obalem -RED BEAN FLAVOUR. Zvládl jsem to, ale už, prosím, ne další.
Ukázková akce končí. Kim i paní ředitelka jsou spokojení, učitelé se usmívají. Snad se svými žáky florbal budou hrát.
Než se přes ucpanou dálnici dostaneme do centra Seoulu, je už večer. Kim mě opět zve na jídlo. To podle všeho hraje v korejské společnosti veledůležitou roli.

Můj hostitel vybírá jeden z nejlepších podniků. K jídlu si na oslavu úspěšného dne dáváme místní whisky. Kim mě zasvětil do rituálu, kdy se po každém soustu masa pije panák. Na tuto hru rád přistoupím. Není jich málo, ale v kombinaci s vynikajícím korejským hovězím velmi lahodí. Chudák Kim na konci hodování vypadá zmoženě, asi zapomněl, že popíjí s východoevropanem. Znavený, ale s úsměvem mě zavede domů. Zítra mě opět vyzvedne, snad mu nebude špatně.