Incheon

Ačkoliv je neděle, v Korei to rozhodně volno neznamená. Pracuje se zde od nevidím do nevidím. Korejci jsou prostě takový, a když se zmíním, že v Česku mají zaměstnanci 4 týdny dovolené a státní dokonce 5, místní jen nechápavě koukají. V Korei se dny dovolené dají spočítat na prstech jedné ruky. Pokud má někdo štěstí, přidá k tomu ještě jeden prst z druhé.

Pro pracovníky korejské florbalové federace to platí dvojnásob. Pokud nejsou ve svém zaměstnání, věnují se práci pro florbal. Dnes jedeme s Kimem navštívit turnaj pro mentálně postižené v třetím největším městě Incheon.

Ráno začínám ve francouzské pekárně s českou společností. Kamarádka Magdalena, studující Koreanistiku na Karlově univerzitě, je dnes v Seoulu a náhodou asi 15 minut od mého obydlí. Kdo by to byl řekl ve městě rozprostíracím se na 605,2 km².

Je fajn se po pár dnech pobavit česky. Doufám, že se ještě během léta potkáme.

Jediné co si v neděle odpočine, je dopravní síť. I tak Kim schytá další pokutu, tentokrát už bez úsměvu. Prý ho za 15 let, co řídí, chytili 3x, z toho dvakrát se mnou. Snad mu nenosím smůlu.

Hodinu cesty vyplníme diskuzi o rozvoji florbalu. V Korei stát podporuje hlavně olympijské sporty, aby šlo stíhat krok s Čínou, která v olympijských sportech válcuje celou Asii. Proto je jednou z cest pro florbal angažovat se mezi postiženými, jak tělesně, tak mentálně. Florbal je jednoduchá hra, která baví i ty, kteří ji hrají poprvé.

 Na turnaji jsem o tom přesvědčen. Je zde 8 místních týmů ze zvláštních škol. Padají góly, hráči i diváci se baví. Je skvělé vidět, jakou roli může florbal plnit. Sám nevím, zda u nás máme turnaje pro mentálně postižené. Pokud ne, určitě by bylo dobré s tím začít.

Dostává se mi pocty, předávám ceny Allstar týmu a společně se fotíme. Všichni se hluboce klaní a děkují.

Na závěr mám předvést pár florbalových střel. Jsem nervozní a pár mi jich nesedne. I ty nepovedené však vzbudí bouřlivý potlesk a ovace, nejvíce střela příklepem. Všichni ji chtějí vidět aspoň 15x.

Následuje focení. "Čeko coach photo" je momentálně místní hit. Asi se objevím na spoustě korejských faceboocích.

Předseda Incheonské florbalové asociace mě zve na večeři. Stíháme prohlídku centra města. Je zde spousta krásných a vysokých budov, vše je nové a lesklé. Největší dojem ve mě ale zanechá Incheonský Central park. Mezi mrakodrapy se jedná o oázu klidu s jezírkem, lodičkami, korejským chrámem a hlavně akupunkturním chodníčkem, který celý projdeme bez bot. Pokud vás při chůzi po oblázcích nic nebolí, jste zdraví, tak snad východní medicína nelže.

Blížíme se k restauraci. Čím dál více našich kolegů se ptá, zda chci popít. Mám tušení, že mě chtějí opít. Tuším správně.

Ani nám nepřinesou jídlo a už se nese láhev Soju - "korean whisky".

Korea je tradiční země s velkou úctou ke stáří. Před pitím je třeba zjistit kolik komu je. Mladší osoba si při připíjení se starší osobou musí přidržovat jednu ruku druhou na znamení úcty.

Můj věk budí rozpaky. Asi se zdám jako lehká kořist. 

Během večere se servíruje opět vynikající jídlo. Pokud to tady tak bude pokračovat dále, budu si muset přikoupit na let zpět ještě jednu sedačku a tepláky na gumu. 

Korejci mě nešetří. Panák následuje panáka. S každým piju zvlášť. Aby toho nebylo málo, je podáváno pivo a Makoli, korejské rýžové víno. Nedá mi to a vyzkouším vše.

 Začínám mít trochu obavy, že ti asi jen tak neskončí, trochu se mi už motá jazyk. 

Dopíjíme několikátou láhev Soju a psychicky se už chystám na další.

Ta už ale nepřichází, místo toho se zvedáme a loučíme. Obstál jsem. Na havířovskou školu si jen tak nepřijdou.

Kim mi později sděluje, že normálně vypijí láhve dvě. Dnes jich bylo pět, prý jsem udělal dojem.

Hlavně ale musím udělat dojem zítra. Čeká mě první trénink s reprezentací. Očekávání jsou veliká a proto je třeba jim na začátek připravit to nejlepší. Věřím, že budou spokojení, proto jsem tady.